V poklidu balíme a vyrážíme směr Miskoltz Tapolca v Maďarsku. Je před náma necelých 400km a do hotelu chceme dorazit na večeři. Tudíš máme dost času na klidnou jízdu s přestávkama a návštěvou Dukelského průsmyku.
Jenže, když chci během jízdy do navigace zadat přímo adresu hotelu zjištuji, že někde se stala chyba, stoupá mi tep a úplně cítím jak se mi vyplavuje adrenalín do celého těla. Nechápu ale přesná adresa hotelu mne vede uplně někam jinam, někam o 400km dál. V tom musíme zastavit neb Joník musí konat svou potřebu a já se svěřuji M. zkoumáme a hledáme, M. volá do cestovky u které jsem zarezervovala hotel a tam mu potvrdí, že opravdu máme zarezervovaý hotel ne v Miskoltz Tapolca ale v Tapolca u Balatonu. Já mám pocit, že omdlím, M. se směje, že konečně nějaká akce, děda to v sobě dusí, ale je vidět, že zvýšení délky na téměř 800km šílené. Ale co nedá se nic dělat a jedem. Natankujem najíme se v rychlosti u benziny, z nakoupených zásob za poslední zloté. A vyrážíme, Duklu jen projíždíme, ale na poznání téhle soutěsky nesoutěsky to stačí. Zase jeden den kdy se dovím, že něco je uplně jinak, Dukelský průsmyk, jsou prostě kopce spojené neskutečně velkým sedlem, které vlastně skoro není ani sedlo, spíše jedna velká planina.
Kolem šesté projíždíme kolem Miskoltze a mě je dobreku. Před náma je ještě 400km. Holt přiště si musím dávad daleko větsí pozor(a příští dovolenou neplánuju, předala jsem žezlo), ale i ostatní časem uznali že je tolik stejných indícii(název, termální lázně, jeskyně) že se to prostě může stát.
Do hotelu dorážíme přesně v 22:35. A smějeme se ihned. Neb k autům dorazí portýr pro naše zavazdla, a my nemužeme otevřít kufr auta, neb je tam vše tak nacpáno a využito posledního místečka tak, že když bychom otevřeli, asi se to na ten nablejskanej vozík vysype i s pokaděným oblečením, hrncema, nočníkem, botama od písku a pod.
Dáváme mu dva kufry co máme za sedadly a vznešeně se poroučíme do našich pokojů. Kde nás čeká i studená večeře, neb teplou už jsme nestihli.
Ujeto: cca 800km
