sobota 16. července 2011

Cesta zpět do čech, respektive na moravu...

Po snídani dobalíme rozloučíme se a vyrážíme na zpáteční cestu, máme před sebou asi 300km do Valtic, kde se sejdeme s babičkou starou bábi a tetou Hanou s přítelem, na našem každoročním narozeninovém setkání.

Cesta vede v maďarsku z velké části malými vesničkami a tak můžeme obdovovat tuhle krásnou zemi. Vidíme i velký hrad Sumeg o kterém jsme uvažovali při plánovan výletů, ale čas už na něj nevyšel.

Na dálnici zastavujeme u benzínky a utrácíme poslední forynty za svačinu a nějaké dobroty do auta. Počítáme tak dlouho až tam zanecháme dluh celých 18foryntu :-)

Kolem 15 jsme ve Valticích jen co vystoupím z auta pozdraví mne kolem jdoucí "dobrý den" úplně mne to dostane po 14 dnech slyším zase rodný jazyk(od neznáme osoby). No v polsku to ještě šlo, ale maďarština měla grády. Viz video a úryvek přednášky o Jezerní jeskyni. Bylo to velmi zajímavé :-) pak nám teda nějaké krátké info jeden z průvodců dal :-)



video

pátek 15. července 2011

Balatonfured







Poslední den tady, počasí se dost zhoršilo, no zhoršilo je silné slovo, už není 40 ale 25 což by nevadilo, ale fouká velmi studený vítr. Tudíš na koupání to není, nebo maximálně ve vnitřních bazénech a venku nevylézat z vody. Rozhodli jsme teda, že se vypravíme do "přímořského letoviska" Balatonfured.


Cesta nám trvala asi hodinu byla to téměř vyhlídková trasa na balaton. Díky tomu si člověk uvědomí proč mu maďaři říkají moře. Navíc v kombinaci s velkým větrem byly i dost velké vlny. Cestou jsme si projeli i poloostrov Tihany a zkonstatovali, že na vyjížďku lodí to dneska opravdu není neb vlny byly obrovské. V Balatonfuredu jsme si prošli historickou kolonádu i turistickou promenádu. Dětem pujčili 4kolové šlapací vozidlo, dali si zmrzlinu, naobědvali se, nakoupili ve vinotéce místní víno a vyrazili zpět.


Cestou jsme si chtěli koupit pravé maďarské melouny, nějak nám nedošlo, že se tady smlouvá o ceně, tak jsme jim dali asi dost zásadně vydělat, ale co tak jsme podpořili jednu místní rodinu s dětma :-)


Po příjezdu do hotelu jsme se šli rozloučit s aqacentrem. Joník se začal potápět "plavat" z jedné náruče do druhé, skákat do vody a nevím co vše ještě. Úplně jsme zírali. Jolanka zůstala u své pózy, miluji vodu, ale nesmí se hýbat, musím dosáhnout a nedejbože, když mi stříkne voda do obličeje.


Ujeto: cca 150km

čtvrtek 14. července 2011

Jeskyně Tapolka







Mohlo by se zdát, že babiččin adrenalínový večer na Mazurách, jen tak něco nepřekoná. Ale, to bychom nebyli my, kdybychom jí nepřipravili další nejen pro ní adrenalinový zážitek.


Jedním ze společných bodů dvou měst se stejným názvem byla jeskyně, tož jsme se vypravili podívat do té místní.


Je to jezerní jeskyně a většina návštěvního okruhu se obsolvuje na malých pramicích bez průvodce. Babička na pramici nejezdí protože se bojí(nejspíše spojeno s tím, že je neplavec), bylo vidět že když zjistila, že jde zásadně o ty lodičky a že na lodičkách jsou jen návštěvníci a mají vlastní pádlo bere zpátečku, bála se ale nakonec dotoho šla. Jela na loďce s dědou ten vesloval(to je dost silné slovo) a ona měla u sebe Joníka. Já jsme jela s M. a Anetkou a Jolankou za nima na druhé loďce. Nástupní jeskyňka byla docela prostorná, ale rychle se začala zužovat až bylo pádlo uplně zbytečné, museli jsme se odrážet rukama ohýbat a schovávat abychom projeli. Bylo to kouzelné a zajímavé a dobrodružné.


Potom jsme si prošli centrum Tapolky našli krásné jezero plné velkých barevných ryb a zbytek dne prolenošili v hotelu u bazénu a na hřišti.

středa 13. července 2011

Keszthely a Hevíz







No a protože lenošení bylo už dost, dost bylo i času na to abychom prostudovali průvodce dnes jsme vyjeli na další výlet.


Cílem bylo městečko Keszthely, které dle průvodce má opravé historické centrum a největší termální jezero v Evropě, no když už nejsme přímo v termálních lázních aspoň navštívíme jezero.


Keszthely je malebné městěčko s oprvdu hezkou hlavní třídou a náměstím které se momentálně totálně rekonstruuje, prošli jsme se dali zmrzku a vyrazili do vedlejšího městečka Hevíz.


Už při příjezdu nás překvapilo, že v jezeře rostou lekníny a že jsou přes něj postaveny chodby a budovy. Dalším žjištěním bylo, že je v něm všude hluboko, teda až na speciální místa která měla podlahu z nerezových ploten se sedátky, což zrovna nenahrávalo babičce která neumí plavat a ani dětem. Dalším zvláštním prvkem byly dřevené latě, různě rozmístěné po celém jezeře. Rychle jsme pochopili, že jde o odpočívadla pro láznící se lidi. Většina místa znalých lidí, měla kruhy nebo plavací tyčky, aby se mohla v jezeře jen vznášet a čerpat léčebnou sílu.


No shodly jsme se, že je dobře že nás internet nezavál až sem, nicméně jsme byli rádi, že jsme tuhle zvláštní koupací akci absolvovali. taky jsem otestovala proč se říká že s lekníny se nekoupe, neb když se těch šlahounu v hloubce nohou dotknete je to velmi nepřijemný pocit a věřím, že se slabší plavec po leknutí či zamotání, klidně může začít topit.


Anetka si moc dobře pamatovala, že toho kdo utrhne leknin, vezme vodník, tak pro ní plavání k leknínům mělo ještě pohádkovou příchuť.




Ujeto: cca 100km

úterý 12. července 2011

Plavání...

Úterý jsme trávili v hotelu. po snídani jsme se s dětma vydali do dětského klubu, ty si tam nadšeně hrály s hračkama skoro dvě hodiny, vytáhli jsme je ven jen díky bazénu a pirátské lodi(hřiště)


Anetka udělala neskutečný pokrok v plavání, přestala se bát v hloubce kde nedošáhne a přišla na to jak uplavat vzdálenost větší než dva tři metry. Měla neskutečnou radost, že přeplave celý bazén a pořád přidávala a přidávala další a další metry.


No a dalším dětským štěstím, byla pirátská loď. Ta naladila i dědu(náš známy každoroční námořník) a ten se ujal své role a s dětma kormidloval, naváděl ven z mělčiny, zkasávali plachty, prostě prorejdili spolu celý oceán. A ukončil to nutnou evakuací celé posádky z lodě neb "najeli na katastrofu" Všechny děti vyskákaly z lodě a poslušně odkráčely do postýlek.


Takže tady se patří napsat, že hotel byl opravdu velmi přítelský k dětem a jeho označení "rodiným hotelem" je na místě. I proto byly v hotelu většinou rodiny s dětma.


pondělí 11. července 2011

Balaton









Když už nás shoda náhod zavedla až sem, musíme se na to maďarské moře podívat(Any sice protestuje že chce do bazénu ale s zakaboněným obličejem jede). Z Tapolca je to k jihovýchodnímu okraji Balatonu asi 10km. Zabalíme teda koupací věci a vyrážíme. Projíždíme velmi zajímavou krajinou, kterou jsme během příjezdu už neviděli. Sopečný původ místních kopečku nejde zapřít, je tu nádherně. Je to nádherný kontrast s Polskou plackou. Maďarsko nás uchvátilo i svými ikdyž chudými tak opečovávánými vesničkami.


Kus jedeme po cestě s výhledem na Balaton, a ač jsme tu jako dítě nejméně dvakrát byla zírám :-) najdeme nejbližší městské lázně a jdeme se koupat. Voda má zvláštní barvu je o poznání studenější než v hotelovém bazénu, ale jsme rádi že tu jsme. Děti blbnou na hřišti i ve vodě, Any je nadšená z písečné láže a staví jezera hrady a průplavy. Dáváme si langoš a vegetíme.

neděle 10. července 2011

Odpočinek?










Na dnešek jsme si po tom cestovním týdnu naplánovali odpočinek. Hotel měl vše co měl mít, když jsem jen objednávala(krom toho že ho přesunuli:)) takže nás po dezinfekci a deratizaci dětí čekala užasná snídaně a pak ihned přechod směr hotelové welnes a aqucentrum a dětské hřiště.


Děti řádily jak zběsilí a moc si to užívaly, my lenošili na lehátkách připadně snima v bazénu popíjeli long drinky či pivo. prostě pohodička


V poledne jsme šli všichni spát odpoledne zase bazén a večer klidná mocchodová večeře.


Jen jsem přemýšlela o tom, že jsme u "moře" a nemáme sebou ty UV oblečky pro děti, hračky do vody a podobně. Holt měli jsme jet do lázní a ne k balatonu. Po tom ne zrovna úplně letním počasí v Polsku nás Maďarsko přivítalo počasím přímo tropickým 35-40°C

sobota 9. července 2011

Přesun a ...

V poklidu balíme a vyrážíme směr Miskoltz Tapolca v Maďarsku. Je před náma necelých 400km a do hotelu chceme dorazit na večeři. Tudíš máme dost času na klidnou jízdu s přestávkama a návštěvou Dukelského průsmyku.


Jenže, když chci během jízdy do navigace zadat přímo adresu hotelu zjištuji, že někde se stala chyba, stoupá mi tep a úplně cítím jak se mi vyplavuje adrenalín do celého těla. Nechápu ale přesná adresa hotelu mne vede uplně někam jinam, někam o 400km dál. V tom musíme zastavit neb Joník musí konat svou potřebu a já se svěřuji M. zkoumáme a hledáme, M. volá do cestovky u které jsem zarezervovala hotel a tam mu potvrdí, že opravdu máme zarezervovaý hotel ne v Miskoltz Tapolca ale v Tapolca u Balatonu. Já mám pocit, že omdlím, M. se směje, že konečně nějaká akce, děda to v sobě dusí, ale je vidět, že zvýšení délky na téměř 800km šílené. Ale co nedá se nic dělat a jedem. Natankujem najíme se v rychlosti u benziny, z nakoupených zásob za poslední zloté. A vyrážíme, Duklu jen projíždíme, ale na poznání téhle soutěsky nesoutěsky to stačí. Zase jeden den kdy se dovím, že něco je uplně jinak, Dukelský průsmyk, jsou prostě kopce spojené neskutečně velkým sedlem, které vlastně skoro není ani sedlo, spíše jedna velká planina.


Kolem šesté projíždíme kolem Miskoltze a mě je dobreku. Před náma je ještě 400km. Holt přiště si musím dávad daleko větsí pozor(a příští dovolenou neplánuju, předala jsem žezlo), ale i ostatní časem uznali že je tolik stejných indícii(název, termální lázně, jeskyně) že se to prostě může stát.


Do hotelu dorážíme přesně v 22:35. A smějeme se ihned. Neb k autům dorazí portýr pro naše zavazdla, a my nemužeme otevřít kufr auta, neb je tam vše tak nacpáno a využito posledního místečka tak, že když bychom otevřeli, asi se to na ten nablejskanej vozík vysype i s pokaděným oblečením, hrncema, nočníkem, botama od písku a pod.


Dáváme mu dva kufry co máme za sedadly a vznešeně se poroučíme do našich pokojů. Kde nás čeká i studená večeře, neb teplou už jsme nestihli.


Ujeto: cca 800km


pátek 8. července 2011

Wieliczka









Ráno nás vítá sluníčko, fajn aspon můžeme nechat proschnout stany před zabalením. Po klidné snídani a balení vyrážíme do Wieliczky, že se zakempujem a do Krakova a Solného dolu už půjdeme v klidu bez toho abychom zase stavěli stan po tmě či v případném dešti. Před námi je necelých 30km tudíš pohoda ne.

No jenže to by nebylo polsko abychom zase nestáli v zácpě, naštěstí už jsme za ten týden ostřílení a ihned volíme objízdné trasy a do kempu dorazíme asi po hodině. Postavíme stany na horkém slunci větráme spacáky a jdeme se do motelové restarace naobědvat. A v tom bouřka jak trám, no spacáky jsme před odchodem schovali, ale zadní část stanu byla otevřená, naštěstí ho martin zavřel dřív než bylo vše mokré.


Vzhledem k zácpě rozhodujem že do krakova na Vawel nepojedem. Babička ho sice chtěla vidět, ale vzhledem k vzdílenosti od ostravy se tam zajedou podívat sami. Vyrážíme tedy do Solného dolu Wieliczka. Máme štěstí a na prohlídku se dostaneme asi po 10 minutách čekání.


A opět jsme ochváceni, jednak tak něka jsme zvyklí na studené a vlhké krasové jeskyně tak nás překvapí že ikdyž 15°C je tu docela teplo, neb sucho. jasně je to důl, a ne jeskyně, ale člověk to tak nějak čeká. A pak, nedovedete si představit tu rozlehlost dolu(a to během dvouhodinové prohlídky vidíte jen pidi zlomek) a hlavně vůbec by mne nenapadlo, co se dá vše v podzemí v dole vystavět. Prostě si jdete asi dva metry širokou a vysokou důlní chodbou a najednou se ocitnete v chrámu velikosti běžného kostela, nebo na náměstí, nebo v kapličce, nebo jsou tu koně(dnes už jen makety) kteří pohánějí mechanizmy, děti si také mohou vyzkoušet, nejen to, ale i že všechny zdi kolem jsou slané. I výzdoba, lustry, sochy vše ze soli. Navíc na spoustě míst je trámová konstrukce jako v běžných stavbách, někdy teda i vice. Najdete tu v podzemí restauraci obchodky WC na trasách no prostě nový svět. Dolů se jde po nekonečném točitém schodišti, nahoru vás vyveze klasická důlní zdviž.

Po návštěvě dolu se procházíme po městě a zbytek večera trávíme v poklidu v kempu u večeře a pálenky :-) Připravujeme se na zítřejší přejezd do Miskoltz Tapolca, přes Dukelský průsmyk, kde budeme trávit příštích 7 dní relaxací v lázních u bazénu a jen krátkými občasnými výlety.

čtvrtek 7. července 2011

Národní park Kampinoski







Aneb když duny tak duny :-)


Ráno vstáváme a po užasné hotelové snídani balíme a vyrážíme do Národního parku Kampinoski. Chvili trochu hledáme, dost nás překvapují prázdná parkoviště, ale nedáme se odradit a po krátké procházce dorážíme do muzea zdejšího parku. Zde nás do všech zajímavých informací zasvěcuje správce, který je velmi milý a asi je rád, že má ským pohovořit, neb nám objasnuje důvod proč tu "nikdo" není. Důvod který už jsme ale měli možnost zjistit na vlastní kůži. Jsou jim komáři. Díky tomu že v parku se prolínají oblasti písečných dun s oblastmi močálů je to jasné. Waršavané sem prostě v tohle dobu nejezdí, protože se tu nedá dlouhodobě vegetovat. A i díky komárům se vše zachovalo v nedomestikovaném stavu.


Nicméně tato největší(nebo jedna z největší)vnitrozemských pouštních rezervací vznikla z původního koryta řeky Wilsy, které tu kdysi mělo šířku až 18km, dnes "jen" 1km v nejšírším místě. Řeka vznikla od ustupujícího ledovce pokud si to dobře pamatuji.


Pak nám na mapě ukazuje kde jsou duny ajak se k nim dostaneme. Ještě stále nám nedochází zásadní rozdíl od Lebských dun. Ten nám dojde až je "najdeme" zde se písky nehýbou, takže jsou zarostlé... tudíš uplně jiné než jsme čekali :-) a jen občas někde vykoukne hromádka písku.


Odpoledne se rozhodujeme, že se přesuneme blíž Krakovu, neb tahle trasa má přes 300km a to je po místnch cestách minimálně na 5 hodin. Původně jsme chtěli dojet zhruba do půlky ale neexistence, nebo nemožnost nalézt kemp nás donutí dojet až ke Krakovu. Stany stavíme už za šera a večeříme za tmy v malém kempíčku asi 10km před Krakovem.


Ujeto: 50 a cca 300km
























středa 6. července 2011

Vlčí doupě...

Dnes se probouzíme do občaného, ale hustého deště a přemýšlíme co s načatým dnem, hrozně jsem se těšila na ptačí rezervace, projížďku na kánoi po jezerech a podobně. No vzhledem k počasí připadá v úvahu max. Vlčí doupě.



Vlčí doupě, aneb hlavní "Hitlerův stan" zase jsem dnes nežila nadarmo, neb jsem si myslela, že Hitler za války pobýval pravděpodobně v Berlíně, nebo někde kolem a pak jsme ještě něco málo tušila o existenci orlího hnízda někde v alpách. To že většinu času trávil někde v Polsku na Mazurách by mne ani nenapadlo. S M. jsme došli k závěru že to bylo strategické vzhledem k zhruba stejným vzdálenostem jeho "říše" jak na západ tak na východ.



Chmurné deštivé počasí dodalo tomuto poznání zvláštní mrazivou atmoféru. A člověk si uvědomil, že to fakt musel být magor. Díky tomu že všechny bunkry němci při odchodu vyhodili do vzduchu, je vidět ta mocnost trosek ta šílenost všeho co dělal.



popoledni se vracíme do Mikolajek a procházíme přístaviště dáváme si oběd a rozhodujem, že vzhledem k předpovědi počasí nemá smysl zde zůstavat a balíme a vyrážíme směr Waršava. Je mi to moc líto protože z toho mála co jsme zvládli z auta vidět, je to velmi krásná a zajímavá krajina. Třeba se sem někdy vrátíme a budeme mít více štěstí.




Kolem 16 máme zbaleno a vyrážíme za Waršavu do oblasti národního parku Kampinos dorážíme kolem 22 a vzhledem k dešti se ubytováváme v hotelu. A Ani nehledáme kemp. Jak se později ukáže jako ideální volba aneb komáři všude a všude!!


Ujeto: cca 40,40 a 300km

úterý 5. července 2011

Přesun tábora přes Malbork Elbaský kanál do Mikolajek









Dnes jsme tedy zabalili a hned ráno vyrazili dál. Trochu jsme se báli že musíme dost zásadní kus ujet po té včera zacpané silnici tak jsme to švihli po okreskách a kupodivu kolem Gdynie projeli celkem plynule a šinuli si to dokonce někok kilometru i po dálnici(placené). Lehce popoledni dorážíme do Malborku. Po obědě, už vyrážíme zkoumat tento převeliký Křížácký hrad. Fascinuje nás nejen velikostí ale i typem stavby. Mě uchvacuje i nezregulovaná řeka, která ho obtéká, i to že je na uplné rovině, aby ne v Polsku že. Prostě krása.


Dalším dnešním cílem je Elbaský kanál, jehož zvláštností je to že zde lodě "plují do výšky". Na několika místech je pro lodě vymyšlen důmyslný systém zdviží, kdy lodě vytáhnou po kolejich třeba i 100 výškových metrů. Z informací na webu jsme vyčetla, že někde kolem vesničky Jelonki by mohla tato zdviž být vidět. Vyrážíme tedy na blint a hledáme. Máme trochu štěsti dorážíme ke kanálu a v dálce vidíme stoupat loď. škoda být tam o 10minut dříve stihly bychom vidět tento mechanizmus v provozu z blízka. Nicméně i přesto vyrážíme procházkou ke zdviži. A zjištujeme ještě větší důmyslnost tohoto systému, vše je poháněno, vodním kolem. prohlížíme dolní i horní nájezd, koleje prostě vše. Určitě to stálo za to, jen příště mít o těch 10 minut více štěstí :-)


No a protože je už kolem 16hodiny je třeba pokračovat dál. Směr mazury a vesnička Mikolajky u jezera Smierdny.


Je krásně přiměřeně teplo a slunečno, v tomto okamžiku nás ani ve snu nenapadne, že předpověd kterou jsme doma studovali se mohla dost zásadně změnit, ve dnech kdy jsme se měli na mazurách vyskytovat, mělo tam být plně letní akoupací počasí. Asi 80km před cílem se ze slunečna stáva zataženo a po pár kilometrech už jen doufáme, že ten déšt nebude až tak hustý jak se v autě zdá.


No škoda do kempu dorážíme kolem 21hodiny a slunečno rozhodně není. Leje jak z konve. Z prázdných stanových kojí vybíráme tu kde je míň bahna, očividně tu prší už dýl. A za vytrvalého a hustého dešta stavíme stany a přístřešek pro vaření (plachta mezi stromy a autem). Nejdříve se nám daří držet děti v autě, jenže pak se ozve "Já už tu nechci být, Jolanka smrdí" a Jolanka hlásí bobek a že chce na záchod, no už ho má v kalhotách(měla pár týdnů psychický problém s touto částí vyměšování) tak jí strčím pod vchod do stanu kde neprší na nočník a ona pokračuje. Jenže po pár minutách kdy pořád tvoří dál, zjištují že tvoří i rukama a má to všude. To už se setmělo a tak s čelovkou na hlavě, a ve vytrvalém dešti, hledám kde všude na sobě i okolí zanechala stopy.


Nicméně zvládáme, jak jinak. Babička byla sice asi na pokraji zhroucení, ale zvldála to a řekla bych, že pro ní to by v jejím věku křest vodou, za jehož zvládnutí si zaslouží velkou poklonu.


Někdy za tmy po pár locích hruškovice a večeři co zásoby daly, jdeme spát, na stan nám někdo leje kýble vody a nevypadá to že by to chtělo přestat.



Ujeto: cca 180, 60 a 200km








pondělí 4. července 2011

Gdynia Gdaňsk a polské cesty.




Ty byly asi naším nejnegativnějším zjištěním. To, že Polsko nemá cesty zrovna kvalitní by se dalo pochopit a nějak zásadně by to nevadilo, pokud by to nebylo zkombinováno, s neskutečným pohledem poláku na to jak se po těch cestách jezdí. Běžně se na dvouproudé silnici jede ve 4 pruzích, běžně se předjíždí v zatáčce přes dvě plné čáry, běžně se v 50 jede 100 a podobně. A když tohle všechno ještě smícháte s nekonečným počtem neseřízených semaforu a zacpanými silnicemi, vznikne z toho jízdní rychlost 30km/h a v klidné řidičově hlavě téměř "molotovův koktejl".

Nicméně po ujetí 80km asi za 3,5hodiny dorážíme do přístaviště ve Gdynii. Tady nás vítá historický torpedoborec Blyskavica a plachetnice. A vyrážíme lodí do nitra přístavu odkud se jezdilo zaoceánskými loděmi do Ameriky. Je to určitě zajímavá podívaná, škoda jen že nějaká ta zaoceánská loď tam nezůstala pro představu(už 10let se nejezdí). Mne nejvíce asi překvapilo zjištění, že se stále zbrojí a pohled na vojenské námořní lodě se všemi těmi děly a jinými bojovými systémy vyvolal až husí kůži.

Po obědě ve fast foodu(polsko se v nich fakt vyžívá, a najít nějakou stravu dlouhodobě vhodnou pro děti je docela náročné) vyrážíme přes Sopoty do Gdňska a vítá nás opět zácpa, a tak těch 25km jedeme neskutečně dlouhou dobu a proto Sopoty míjíme bez zastávky. Historické centrum Gdaňska, nás ale odmění, podaří se nám zaparkovat v ulici, kterou se přes ŽURAV(starý dřevěný jeřáb) dostaneme přímo na krásné nábřeží. Odtud slavnou ulicí Mariackou do Baziliky Mariacka což je největší bazilika Evropě (vejde se sem 25tis lidí.), je celá z cihel a ve vnitř sterilně bílá. No a na náměstí Dlugy targ jsme si dali palačinky a pauzu v restauraci.

Zpáteční cestu do Leby jsme rozhodli, že absolvujem mimo hlavní tahy, neb tady neplatí, že po nich je to rychlejší a vyplatilo se, vše uběhlo v pohodě, teda až poté co jsme z Gdaňka vyskákali ven.


Ujeto cca 200km

neděle 3. července 2011

Slowinský národní park














To byl ten důvod proč, jsme jeli až sem. A myslím, že okamžikem vstupu na písečné duny nikdo z nás nezapochyboval o správnosti této volby. Něco tak úchvatného, neočekávaného a nevídaného se opravdu jen tak nevidí. Vše umocněno zachmuřeným počasím a silným větrem.

Protože pozorovat písečnou "bouři", nemoci se nadechnout, a otevřít oči, protože písek je uplně všude v kobinaci se záchranou děti v "nižších" výškách, a jejich radostí nad hromadami písku vysokými 40m se Vám jen tak někde v evropě asi nepoštěstí.


Díky načtenému jsme se do parku vypravili hned ráno a to také doporučuji, když jsme odjížděli, už tam bylo moc lidí. Po návratu do kempu se rozhodujeme že se musíme jít kouknout na pláž. No bylo tu pár otužilců co tyhle vodyoznačily za vhodné ke koupání. Mě to přišlo studené, Any vuůbec takže ta tam zkončila celá, Joník byl nadšen z vody které jej honila a Joly? ta prostě jen z jisté vzdálenosti kontrolovala co se děje a občasným otestování malé vlny pochopila, že hýbající voda není pro n to pravé ořechové.

FOTO: bude :D

sobota 2. července 2011

"nejdelší trasa"

Na dnešek byl naplánován budík na 3:30 s tím že v 4:00 odjížídme. před námi je cca 800km a v tento okamžik, nejdelší trasa našeho letošnho putování.


Z Unhoště vyrážíme v 4:15 směr Ustí, Drážďany,Berlín, Sczetín a Leba. Pomalu svítá a děti narozdíl od předpokladu nespí dál, ale koukají. Anetka jede s babičkou a dědou. Cestou míjíme Tropical Island a stopujeme dobu jízdy do Berlína. Vše probíhá v poklidu až do okamžiku, kdy jsme dohodnuti zastavit na první pumpě abychom nabrali benzín. Nám se to díky pozorování větrných elektráren nepovede a pumpu přehlédneme. Druhé vozidlo nikoliv, vysílačkou a posleze pomocí sms se domlouváme, že naberem benzín na další a navzájem se dojedeme. Mě díky spánku uteče smska s tím, že druhé auto na nás čeká na čtyřicátek kilometru na benzině. A tak když zjištujeme, že je někde chyba uplyne asi hodina. Navíc kombinace odpočítavajících kilometru a nového počítání kilometru na odbočující dálnici způsobí totální chaos a společně se setkáme až na Polských hranicích. No vysvětlíme si nepochopení a vzájemné obavy typu " proč těch 30km jedou hodinu". A jedeme dál. Trasa až po hranice s polskem ubíhala celkem rychle, nálada přiměřená tomu, že prší a nás v cíli čeká stavění stanů.

Polsko nás ovšem velmi probere, jednak nechápeme, proč vyjeli na cestu piráti silnic a pak průměrná rychlost se z cca 130km/h změní na 50km/h a tím se silně vzdaluje doba dojezdu do cíle. Nicméně po 14hodinách jsme v kempu a jsme rádi, že ted už nás čekají jen "kratší" trasy.


Ujeto 850km

pátek 1. července 2011

Malý, velký okruh Evropou, aneb jak to vše začalo...

Když mi loni ukazovala Vanovam fotky se jejich dovolé, uvědomila jsem si, že je spousta míst, které ještě nejsou tak daleko, a určitě stojí za to je vidět.

A tak jsem se rozhodla, že letošní dovolená bude poznávačně odpočinková. To protože letos mělo být na pořadu dovolených "moře".

Nakonec jsme vymysleli týden poznávačky ve stanech a navazující týden relaxace u teplé vody.

A jak to bylo no mám v plánu to vše hezky zaznamenat dokud to mám ještě v živé paměti.

Termín 2-17.72011
Trasa přes státy: Česko, Německo,Polsko,Slovensko,Maďarsko,Slovensko,Česko
Trasa cílů: Leba(písečné duny,moře),gdynia(přístav) Gdaňsk, Malbork, Elbaský kanál, Mazury, Vlčí doupě, Jezero Smierdny, Park Kapinos, Krakov, Wieliczka, Dukla,Miskoltz Tapolka, Valtice

Učastníci: máma, táta, Joly, Joník, Anetka, babiE a dědaS

Přdpokládáná délka trasy 3000km.