středa 12. října 2011

Výchova lásky k vědění ...

Protože sobota pro děti moc zábavná nebyla, chtěla jsme pro děti vymyslet něco zábavného na neděli. A tak jsme využili naši lokalizaci v Bedřichově k návštěvě IQparku v Liberci. Já mám takový typ výstav moc ráda, a děti byly nadšené. Zaujaly je především vodní hrátky, mega bubliny, Joníka pak třeba i demonstrace odstředivé síly, Jolanku hudební nástroje a všechny se svorně bály v černém labyrintu :-)


Od naší poslední návštěvy asi před 4 lety IQpark hrozně rozšířili, takže jsme tam byli snad 4 hodiny a měli toho nakonec plný kecky :-)

sobota 8. října 2011

Bedřichov a NAC 2011





M. se rozhodl, že je třeba prověřit své schopnosti a rozhodl se, že taky vyzkouší jaké to je mít startovní číslo. No a to by nebyl on, kdyby si nevybral rovnou něco extrémního. Teda aspoň z mého laického pohledu.


Rozhodl se že pojede Novaauthorcup 2011 v Jizerských horách. 63km převýšení 1580m.


A aby to bylo ještě pikantnější z babího léta se stal rovnou drsný podzim. Takže pršelo, foukalo sněžilo a byly asi 4°C.


No M. s kolegou se nenechali odradit a před 10 ranní odjeli na start.


Já s dětma a Julií, jsme se rozhodli, že jim budem fandit na občerstvovací zastávce na 53km. Díky endomoda jsme věděli jak si vedou a tak jsme je šli vyhlížet až v pravou chvíli a jen díky tomu jsme neumrzli:-)


Chlapi jsou borci a dali to. Byli durch mokří, špinaví ale spokojení!!!

středa 28. září 2011

Ppřijela k nám ...






vzácná návštěva :-)

Babička Renatka a děda Vláďa. A protože přijeli na dýl jak na víkend stihli jsme toho spoustu.

Navštívili jsme Křivoklát, Anetka absolvovala s babičkou a dědou prohlídku.


Jolanka si babičku získala, svým pozpěvování "houbičky kde jste?" při hledání hub v lese.


A stihli jsme i focení :-)


Bylo to moc fajn, a slíbili, že přijedou i na Vánoce jupííííí :-)

pátek 23. září 2011

Že bychom ...

měli doma kluka?

Tak si tak v klidu jdu vyzvednou do školky ty svoje dvě zlatíčka. A po pozdravu mi paní učitelka hlásí.

" právě se tu Joník pral s Oliverkem"

já žasnu, prý docela navážno, ale říká to s nadhledem a lehkým úsměvem, musela jim to zatrhnout.

No to nám to teda brzo začíná, že by se náš hodný a klidný Joníček, začal vybarvovat?

Na můj dotaz zda a proč se pral Joník odpověděl
"já jsem se nepral, on mne pral" :-)

a je to ... prádlo je vyprané, asi si koupím domu vizír :D

středa 21. září 2011

Změna je život...



a tak jsem se změnila, trochu více než bych chtěla, ale díky mému fotografickému "umu" to na monitoru nevypadá tak "divně" jak ve skutečnosti.

neděle 11. září 2011

Opět po roce s trochou zklamání...






Opět po roce jsem se postavila na start Matonni grand prix Praha, adidas běh pro ženy na 5km. narozdíl o loňska jsem netrénovala a kupodivu bylo to poznat, idkyž 5km jsem si asi 10dnů před závodem cvičně uběhla, tudíš jsme vědla že to dám, byl to převeliký nápor na nervy. Čtvrtý kilometr jsem měla fakt velkou krizi, myslela jsem, že to nedám ani pod 30minut, pak jsme se ale vzchopila a pátý kilometr běžela jak o závod :-)




Výsledný čas vidíte na diplomu umístění také, no na to, že tam bylo cca 1500závodnic, asi dobrý, pro mne osobně zklamání v podobě téměř dvouminutového zhoršení oproti loňsku. Tož výzva do dalších běhů, bez tréningu to fakt nepujde!!!




Po našem běhu jsme pozorovaly mužskou a od letoška poprvé vlastně smíšenou desítku. Helča mne hecuje že jí příští rok dáme. No když jsme věděla jak běží rychle, nevím nevím. Každopádně hezkej cíl že :-)

čtvrtek 1. září 2011

1.září

Tak jsem se rozhodla, že krom cestopisu napíšu u nějaké další infa. ´

Anetka jde do druhé třídy, jde za mazačku a pomalu nám ani nedá pusu.

Joník a Jolanka si to kráčí doškolky dnes natěšeně a poučeně, že tentokráte budou chodít do berušek.

Joník má značku "zelené vajíčko" a Jolanka "červenou vázu" trochu se stydí, ale jdou bez problému. Já ze školky jdu zase do školy a vyzvedávám Anetku. Jako není to divné, školáci mají první den jednu hodinu, školkáčci rovnou čtyři.

PoO se vydáváme do mekáče, mají tam šmouly a děti je milujou tož jim udělám radost. No a překvapí mne rozhovor mezi Jojaty.

Joly radostně:" budeme papat šiščky a unolky a maminka lambulgel"
Joníkvýchovně Jolance:" maminka papá HAMBURGER"

Jo přesně tak, nejen, že Joník neskutečně krásně mluví, skáče mu mimo ostatních písmen, i R a Ř, ale ještě poučuje Jolanku, jako by on ještě nedávno nemluvil stejně.

čtvrtek 25. srpna 2011

Blaá Loney... aneb den šestnáctý poslední

Po snídani se snažíme zabalit obsah Jimnyho do dvou batohů. Ač se to nezdá podaří se nám to. A vyrážíme do nejslavnějších geotermálních lázní Islandu.



Blaá Loney "koupaliště" v odpadní vodě z nedaleké geotermální elektrárny. Než mi to došlo, jsem při představě koupání v Ostravské laguně chemických závodů, byla znechucena. No voda se elektrárně "jen" ochladí že.




Ale koupání uprostřed černého lávového pole v bílo modé slané vodě příjemné teploty, ze které se díky venkovní teplotě kouří, je prostě neskutečná romantika :-) A taky velký bussines, asi první se kterým jsme se na Islandu setkali. Do odletu letadla zbývají jen hodiny a ty trávíme tady, je to příjemný relax a tak nám čas hezky utíká a nestíháme být ani nervozní.




Pak se ještě pokusím vysklít celoskleněnou stěnu, když se ženu na terasu abych si udělala fotky hezky z výšky a už si to šineme na nedaleké letiště v Keflavíku. Tam si ještě běžím odlovit aspon jednu tradční kešku na Islandu(najdu, ale nemám tužku :-(). Na parkovišti necháme našeho Jimnyho odemčeného s klíčkama v přihrádce a za dvě hodky, už koukáme z letadla,na vzdalující se Island plni dojmů a zážitku na celý život.


středa 24. srpna 2011

Reykjavík ... aneb den patnáctý, předposlední

Probouzíme se do slunečného, dne. To západní pobřeží je prostě o výrazný fous přívětivější. A protože spíme v civilizaci balíme a těšíme se na čerstvé pečivo k snídani, jenže to by jsme nesměli být na Islandu, že. Jeho dalším specifikem, je asi unikátní otvírací doba. K Bonusu přijíždíme krátce před 10 ranní, je zavřeno. Otvírací doba 12-18:00. No nakonec volíme jako snídaňové stanoviště benzínku. Zastavujem na odpočívadle u fjordu a snídáme. Cestou pod mořem se pak dál řítíme do hlavního města.


Parkujeme u radnice a našim cílem je reliefní model Islandu. Až nad tím to cca70m2 modelem si užasneme nad tím co vše jsme viděli a taky nad tím co jsme neviděli. KOnečně si dokážeme představit rozlehlost ledovců na Islandu které se nám moc neukázaly. Obcházíme velkou mapu a žasneme jak malé bylo naše putování které nám to tohoto okamžiku přišlo jako neskutečně obsáhlé.


Z radnice se vydáváme do přístavu, a pak do nejrušnější ulice Laugavegur plné hospůdek a obchodů. Dojdeme ke kontroverzní betonové kategrále Hallgrimskirkja ve tvaru vesmírné lodi. Ta je bohužel zavřená, protože tam probíhají pohřby. Přístupná veřejnosti bude po 15 hodině a tak se vydáváme zpět na Laugavegur(cesta k prameni) a v přijemné restauraci si dáváme oběd. Konečně se odhodlávám a dám si "ovci". Byla výborná, nesrovnatelná s ovčími párky, které jsme si koupili asi před týdnem a které ve mne vyvolaly odpork k pokrmům tototo původu.


Odpoledne se vracíme ke katedrále, je již otevřena veřejnosti a tak se jdeme kouknout na 15metrů vysoké varhany s pěti tisíci píšťalami. A máme štěstí, varhaník, si jde trénovat a tak si ji můžeme poslechnout.


No a protože duchovna už bylo dost vydáváme se kam jinak než do "lázní". Ty jsou prostě na Islandu užasné. Venkovní bazény s vodou nejméně 29°C , a se spoustou malých daleko teplejších, které se ani nedají vyzkoušet.


Cestou k modré laguně, kde máme naposled na Islandu přespat, projíždíme ještě další pobřežní města. Udivuje nás lávové pole s výstavními golfovými hřišti. Takové oázy nádherného golfového trávníku v lávových polích. Prohlídneme si z venku Modrou Lagunu a odjíždíme do nedalekého kempu.

úterý 23. srpna 2011

Jeskyně ... aneb den čtrnáctý

Po snídani z domácích vajec se vydáváme dále na západ k světlezelenému kráterovému jezeru Greanavatn a k termálním pramenům Seltún. Tady ještě v roce 1999 stříkal gejzír, který ale vybouchl a zbylo tu po něm velké šedavěbublavé a smrdící jezero. To si tak hezky uvědomíte, že je to tu fakt celé "živé". Odtud projíždíme lávovými poli, vidíme čím dál hustější osídlení, ale Reykjavím jen projedeme a vyrážíme od něj dále a sever. Původně jsme chtěli projet i severozápadní fjordy, ale na to prostě už nebyl čas, tak jsme se rozhodli že, zajedeme aspoň kousek. Projedeme šestikilometrovým tunelem pod mořem, čím si zkrátíme cestu z 60 na 19km, to je dobrá ne?


Stavíme se na výborný oběd v městečku Borgarnes. A odtud zase na východ k největší jeskyni na Islandu Surtshellir. Trochu bloudíme, aby ne. V tak nějak podvědomě hledáme nějakou horu a ono ejhle. Vchod do jheskyně na Islandu najdete snadno, jen musíte hledat velkou díru v zemi...


Tohle je další zvlášnost islandu, většina zajímavých míst, je plně přistupná, nikde není nikdo kdo by tam hlídal, nejdejbože vybíral vstupné. Takže u jeskynního systému to není jinak, naopak, je doporučeno do jeskyně jít s čelovkou a zdůrazní Vám že máte dávat velký pozor.


Tož jakmile najdeme první dírou jdem na to, no já se zaseknu po pár metrech a M. o kousek dál, Jako dle plánku se dá projít až k dalším otvorům, ale světélko v jeskyni nevidět.


No a moje kámoška klaustrofobie, my vysvětlí, že tohle fakt ne. Takže se projdeme po povrchu v kolem dalších asi 5 děr v té poslední se projde i M. Já si v klídku počkám nahoře a doufám, že nebudu čekat věčně.


Odtud se vydáváme k dalšímu vodopádu, tentokrát to má být spousta malých kaskád průzračné tyrkysové vody. Tak se těším o to víc když cestou k jeskyni, jedem po druhé straně krásné modré řeky na které vodopády jsou. Když dojedem k Hraunfossaru jsme zklamaná kaskády vody vytékající z pod lávového pole porostlého mechem jsou sice okouzlující, ale téměř vůbec modré. Při velké snaze tam trochu modré barvy najdu,a le řeka je opět šedivá a nehezká a mě to prostě přijde divné když cestoutam byla krásná modrá. No nic no jedem ještě zkouknout největší termílní pramen na Islandu Deildartunguhver. Ten chrlí 180lvody za vteřinu o telotě 97°C. No hned tady vodu čerpají a vytápí s ní město Borgarnes i přes 60km vzdálené Akránes. Je to kopeček a z něj na několika místech tryská horká voda a ze ktré vzniká řeka ze které se dlohou dobu kouří a je lemována potrubím :-)


Dojedeme do Borgánes zajdeme si na bazén, a v kempu stíháme neskutečný západ slunce. To je výhoda místních dlouhých letních dní, slunce zapadá až kolem 22 :-) a i tak v noci není uplná tma.





pondělí 22. srpna 2011

Papuchálci.. aneb den třináctý

Možná jsem srab, možná mám hranice někde nizko. Ale já se fakt bála...


Dnes byla na pořadu dne jižní stezka za horami, dle Suchardy nejkrásnější ale hlavně nejobtížnější cesta. Možná by stačillo, že by mi nedali přečíst popis brodů cestou, ale dali. No když několikrát čtete´, že vody bylo po okýnka, že je tam silný proud, že hloubka byla 70cm a brodivost našeho auta je "jen" 50cm. Najednou mi přišlo, že už stačilo. Že prostě v nejlepším se má přestat. A tak jsme přestali, naši spolucestují jeli tedy jižní stezku za horami bez nás. A nám tím vznikly následující tři dny, kdy se hodláme sami vypravit i do civilizovanějších částí Islandu.


Dnes jsou teda na programu i papuchálci, už jsem jich sice pár viděla, ale...


Vyrážíme tedy z Helly jihovýchodním směrem po D1. Ještě s krátkou zajížďkou na sever k muzeu Keldur. Odtud na Seljalandfoos, vodopád který teče z převysu, tudíš se mužete projít i za ním, a podívat se skrz ty mega masy vody a uplně se stratit v tom rachotu co vydává.


62metrů vysoký Skogafoss je dalším z mega vodopádů. Tole je tady fakt neskutečné, vubec si nedokážeme představit, kde se pořdád takové masy vody berou, pořád a pořád a pořád ...


Hned vedle je největší muzeum Skogar. No po těch krásný malých staveních, docela mega, ale tak nějak divné. Sice vidíme jak se tu žilo, jsou tu domečky, škola kostel ale také muzeum dopravy a podobné, prostě už moc velká masovka. A tak jej opět v děšti projdeme a vyrážíme dál směr mys Dyrholaey. Cestou nás mrzí, že je ošklivě, ledovec Eyjafjallajokul (koni činná sopka) je v mracích a z Mýrdalsjokullu vidíme splaz Solheimakoll od kterého nás opět vyžene silný déšť, škoda dalo se dojít až k němu a byly by tu hezké fotky.


Než dojedeme na mys počasi se vybere a nás čeká mega překvapení. Kolonie Papuchálků. Tito zvláštní ptáci s ještě zvláštnějším letem jsou tu v neskutečném množství. Téměř se nebojí a my je pozorujeme hezky z blízka. Pro mne misse splněna, další zástupce islandské fauny.


Cestou zpět(vracíme se po stejné trase) se stavujeme v kempu v Helle pro stan, jsme si řekli že třeba večer bude suchý, no apsoň uvnitř uschl. Z venku je mokrý od častého deště.


A míříme si to do kempu v malém městečku Strandakirkja. Krásný kemp zdarma s možnosti koupení čerstvých kachních vajec. Už se těšíme na snídani :-)




neděle 21. srpna 2011

Hekla... aneb den dvanáctý

Asi nejvýraznějším bodem dnešního dne je Hekla, velká stále zasněžená hora a mimochodem další sopka. Pokračujem severní stezkou za horami dále na západ a tak jí objíždíme ze severu. Je na ní úžasný výhled a působí velmi majestátně.


Haifoss je další ze serie islandských fossů, už nás to vlastně ani moc nebaví, nicméně nám nedá se nezajet na ně podívat :-) Odtud se vydáváme do Pjodvedisbaer, muzea které zrekonstruovali dle nedalekých nálezu vikinkské domácnosti. Jde opět o travní domeček.Všechny místnosti jsou spojené nemají okna, jen díru ve střeše na komín.


A míříme hezky k pobřeží, sluníčko svítí a projíždíme, krajinou plnou koní, Islandských krásných koní zkoukeme další foss Trollkonuhlaup. Dorážíme, do městečka Hella.

sobota 20. srpna 2011

Volný den aneb Blahnukur... den jedenáctý

Dnes se naši spolujezdci rozhodli, že tady chtějí den zůstat a vypravit se na devítihodinovou turu barevnýma horama. Tak my teda zůstaneme také, nicméně devítihodinová tůra, není naším snem, ani když nejsme unaveni z deseti dnů putování, a tak je necháváme jejich osudu a my si hodláme udělt v této krásně barevné oblasti volný den.


Nicméně nehodláme jej strávit ve stanu a tak si vybíráme, klasickou tůru toho místa. Rozhodneme se, že zdoláme horu Blahnukur a přidáme si k tomu nějaké ty čmoudíky. vydáme se tedy na čmoudíky, těch jsme již na islandu viděli požehnaně a začneme stoupat k vrcholku, už z dálky nás trochu překvapí, že cestička kteriu vidíme je podivně rovná, no brzy pochopíme, tady se s nějakým vrstevnicovým stoupáním neštvou a celých 400m převýšení prostě vede přímo vzhuru štěrkovým povrchem, docela zabíračka, ale při představě že tudy jdeme dolu, jsem v podstatě štastná, že se drápem nahoru. Takže totáln promočemá aniž by pršelo dosahuji vrcholu. A ten výhled je užasným Barvené hory jsou opravdu brevné, míchá se tu oranžová, zelená, šedá, s modrou oblohou. Hledáme obsidiány a riolity. zase jsme o fous chytřejší a na vrcholku se snažím vyfotit panorama, když už jsem se tam škrábala se stativem že:-)


Po chvíli je mi ale zima, neb jsem totálně propocená. Tak se vydáváme druhou přístupnější stranou dolů. No a pak šupky dupky hezky do horkého potoka, je to balzám na unavené svaly. Po obědě a chrupce se ještě vydáme sezoním řečistěm na procházku k dalším čmoudíku, odtud nás ale vyhání déšť, tož si aspon zaskáčeme přes ramena a ramínka říčky.

pátek 19. srpna 2011

Soutěska Eldgja a Ofaerufoss... aneb den desátý

Dnes máme v plánu pokračovat ve vnitrozemských cestách. Nejprve si jdeme projít soutězku Fjadragljufur s až stometrovou hloubkou a nádhernou říčkou ´a krajinou. Dnesuž teda zelená nesvítila tak jak včera, když jsme tudy jeli na Laki. Včera chvílema prosvítalo sluníčko a to ten zelený mech dostal neskutečnou barvu. Dnes je pod mrakem, ale nevadí.


Od sud se vrscíme do Kirkjubaejarklausturu na vodopád Systrafoss, vyběhneme se na něj kouknout i z vrchu. Pak kouknem na "kostelní dlažbu" jde o pole vydlážděné malými šestiuhelníkovými čedičovými dlaždicemi. Vezmeme benzín nakoupíme a vydáváme se znovu do vnitrozemí. Tentokrát severní stezka za horami, aneb cesta F208 přes soutězku Eldgjá do Landmannalaugaru.


Edlgjá je 70km dlouhá soutězka, kterou se my vydáváme ke 3km vzdálenému Ofaerufossu. Vodopádu se dvěma kaskádami, který je symbolem Islandu, akorátže dneska už nemá skalní můstek. Je to opět úchvatná podívaná, cestou potkáváme cedulky na kamenech, které spadly ze skály dolu před necelým měsícem, není to zrovna příjemný pohled nahoru.


Odtud pokračujeme kolem jezera Blautulon, brod jezerem je zavřený, že by pozůstatek nedávného utopení českého tatrabusu? No popravdě, já jsem si oddychla a jezero jsme objeli hezky po cestě. Stejně brodíme snad stokrát, už to ani nepočítáme nicméně já se stále bojím toho, že to autíčko utopíme. To ještě netušíme, že těsně před vjezdem do kempu jsou dva dost hluboké brody. Takže se opět nadechnu a nedýchám, dokud nevyjedem na druhé straně.


Postavíme stan a hned se jdeme zahřát. Tentokráte do potoka :-) míchá se tu teplý a studený tak je třeba si najít to správné místo, tak aby vám nebylo moc horko ani zima. A teplota vody se změní pokud se někdo ve vašem okolí ve vodě pohne, protože se zěmní proudy.

čtvrtek 18. srpna 2011

Vatnajokul ... aneb den devátý

Včerejší večer a ještě dnes jsme se pohyboval v oblasti největšího evropského ledovce Vatnajokul, moc nám ze své krásy ukázat nechtěl jak včera tak dnes se schovával v mracích. Tak jsme si aspon zašli podívat na ledovcový splaz Skaftafelljokul. Velký šedý ošklivý, musíte dost douho zkoumat než zjistíte, že to na co koukáte je fakt ledovec, je plný popílku a vypadá spíše jako skála.


Pak procházka na další foss, tentokrát svartifoss, no takový "čůrek" který ale teče ve skále tvořené černými čedičovými varhany.


Odtud se vydáváme na další vnitrozemskou cestu a to F206 do oblasti Lakaggar a sopku Laki, a krátery, které jsou památkou na nejkatastrofičtější událost v historii Islandu. V roce 1783 se země roztrhla v puklině dlouhé 25km a 7měsíců chrlila lávu a vzniklo lávové pole o 600km2. Vše bylo zasaženo popele a otráveno flourem, populacena Islandu klesla k 38tis. Narozdíl do ostatích povětšinou černých míst kde řádili sopky, takdy je odnevidím do nevidím zeleno. Na tom převelikém lávovém poli už za ta století začal růst mech. je to opět impozantní podívaná cestou ještě zkoukneme Fagrifoss. Když dojedeme k Laki pro změnu prší, takže se nevydáváme přímo na Laki, ale "jen" obcházíme menší krátery u ní. Kempujeme ve vnitrozemí v tábořišti Bagil kde je WC za vodou, třeba přeskákat potuček:-)


středa 17. srpna 2011

Jokulsarlon ... aneb den osmý

Prší, prší ... no jak jinak. Spolujezdci, se nvzdávají původního plánu a jdou na blízký vodopád Hengifoss, my už máme fossů(islkandsky vodopád) dost na to abychom šli cíleně v dešti, a říkáme si že na popřeží snad nebude tak pršet. Navíc nás oba prostě fascinuje, takže se opět rozdělujeme a my vyrážíme po D1 a užíváme si procházky v zálivu Breidalsvik, kde je po odlivu pláž plná modrých mušlí, v černém mokrém písku se odrážíte jakoby jste chodili po vodě, pak přejíždíme do městečka Djupivogur, kde si v Langabud bývalém skladišti, jatkách nebo sněmovní síni(1850) dáváme polévku. Já jak jinak než rybí. V ceně polévky je i kafe, voda a hlavně úžasný chléb a máslo co hrdlo ráčí. Najíme se prozměnu zase jako lidi u stolu a pokračujem po pobřeží dál. Opět procházíme pobřeží skaliska, já fotím a jsme rádi že neprší, jen fučí a je všelijak jen ne krásně. V Hofnu čekáme na naše spolujezdce a pak společně vyrážíme k ledovcové lagůně Jokulsarlon. Je před 18 když tak dojíždíme a stíháme,hned po tom co nám spadne brada z bílomodročerných ledových ker plovoucích v laguně, naskakujem na poslední dnešní projížďku po laguně.


Dostává se nám zajímavých informací o vzniku, stáří laguny je 80let, a kupodivu jí nemá na svědomí globální oteplování, ale mořská voda, která rozpouští ledovcový splaz, který byl původně až k pobřeží. Ochutnáváme 1000let starý led právě vylovený z laguny a kocháme se pohledem na obrovské ledové kry plovoucí po jezeře. No a jako bonus máme ty vyhledáváné tuleně. Po projíždce je ze břehu fotíme snad hodinu, pak už jsme celí zmrzlí a vyrážíme zakempovat do kempu Svinafell.

úterý 16. srpna 2011

Ptačí kolonie... aneb den sedmý

Dnes nás již poněkolikáte dostane další "zvláštnost" života cestovatele na Islandu. Stanujeme v městském kempu, no je to louka a na ní stojí budky s WC, sprchou, a malou otevřenou kuchyňkou. Není to oplocené, není tu správce, prost přijedete a kempujete a večer nebo v tomto případě ráno přijde dovojice a vybírá příslušný poplatek. Dosud na tom není téměř nic zvláštního. Jenže, oni vytahují přenosný platební terminál a my opět platíme platební kartou. Tou tu totiž zaplatíte všude i třeba obyčejný hotdog ve stánku. Dnes už vím, že se nám to povedlo, zacelou dobu pobytu na islandu jsme nepotřebovali Islandské koruny, ani žádné jiné měny. Stačí vám platební karta.


A vyrážíme popobřeží a hledáme, můj teleobjektiv je v pohotovosti a nakonec nacházíme. Je to přesně jak popisují v průvodci. Stojíte na útesu a dole pod váma bouří moře a jeho hlasitý zvuk překřikují stovky možná tisíce ptáků. Někteří lítají, jiní sedí hlava na hlavě na útesech a nebo plavou ve vodě. Stačí chvíli stát a zapostouchat se, octnete se rázem v úplně jiném světě.


Když se nabažíme vyrážíme zase na jih, směr Egilsstadir. Tam nakupujeme a vyrážíme obhlédnout jeden z východních fjordů Mjoifjordur. Cestou vidíme spousty bezejmených vodopádů. Opět prší a tak je fjord docela v mracích. Nakonec kempujeme v Altavíku u jezera Lagarfljot. Stan stavíme opět v dešti, ale už jsme zběhlí, takže je to chvilka a večeři uvaříme opět ve stanu.

pondělí 15. srpna 2011

Brodím... aneb den šestý

Ráno neprší fouká a je zima, ale líp jak během předchozího dne. Balíme a vyrážíme, nejprve je v plánu kontroverzní přehrada Karahnjukar, kterou postavili kvuli elektrárně pro budoucí továrnu na výrobu hliníku. Jde o to, že na Islandu jsou "levné zdroje" el. energie, jednak z termálních pramenů a pak z toho neskutečného množství vody v ledovcových řekách, a to sem prostě táhne provozy na el. energii velmi náročné. Jako všude i tady se bojuje proti kvuli vlivu na životí prostředí, v průvodci psali, že se stavím no dnes už je dávno v provozu.


Cestou tam řídím, já, což není poprvé, na kamenité hrbolaté prudké cesty jsem si už zvykla, holt to háže všemy směry, ale ještě jsem nebrodila a nemám v plánu to zkoušet, jenže když už projíždím asi 20 blátivou kaluž, po včerejších deštích velikosti přechodu pro chodce na běžné naší cestě, přichází další brod a když vidím na autě před náma, že to "jde" tož se nadechnu a jedu, je to zvláštní pocit, musím jet hodně pomalu píšou 4-6km/h a bez nohy na spojce, tudíž na jedničku a jakmile vjedete do vody auto začne zpomalovat, neb voda ho prostě brzdí, plyn mám snad až na podlaze, občas začnou prokluzovat kola v štěrku, pořád nedýchám, nadechnu se až jsme zase na "cestě". A co myslíte natočený to nemám, že :-) zážitek velikej, adrenalín mi brní v celém těle, ale mám radost, pak projedu ještě asi dva brody, vyjedu mega kamenýkopec na jedničku a tak, prostě jsem chvili pravý řídič auta 4x4. Dorážíme na přehradu, je zvláštní vidět, mega stavbu člověka i v téhle pustině, zajímavější je soutězka po řece která už neteče, neb voda z přehrady odchází mega tunelem do 60km vzdálené elektrárny.


Odtud míříme do Laugarvelliru. Přírodní termální sprchy.Trochu bloudíme, ale nakonec nacházíme zelené údolíčko jimž protéká řeka, a do ní se vllévají termální prameny. V jednom místě je malé jezírko a do něj padá malý asi třímetrový vodopádek s horkou vodou, úžasná sprcha, nikdo tu není tak bereme plavky a jdeme se koupat a vyhřívat. Tyhle místa jsou na islandu úplně boží, sice vysvléct se v té zimě do plavek moc přijemné není, ale v okamžiku kdy se ponoříte do teplé vody koukáte na drsnou okolní krajinu, jste na vrcholu blaha. Voda je tak teplá, že se vyhřejete na pár hodin, takže opětovné převlékání je už úplně v pohodě.


A dnešní cíl nás vrací opět na severní pobřeží, solucestujícím dochází, že máme času dost a tak se jdeme pokusit najít ptačí kolonie a tuleně. Večer přijíždíme do malého přístavního města Porshofn. Ještě stíháme bazén a zažíváme opět kouzelný západ slunce.

neděle 14. srpna 2011

Sněhové peklo ... aneb den pátý

Ráno jak už jsme psala nečas nepolevuje a Island nám ukazuje svoji ještě drsnější tvář(jako by mrazíky v noci nestačily, že) Pořád prší a je neskutečný vítr. Balíme stan, vnitřek a vnějšek zvlášť ať máme zase večer sucho. A vyrážíme na Askju. Cestou leje čím dál více a je zima, že by psa nevyhnal, u kempu Drekagil s informačním centrem k vatnajokullskému parku zvažujeme co dál. Chtěli jsme na Víti kráter Askji ve kterém se dá koupat, ale stačí vylezt z auta a jsme okoupaní dostatečně.




Zjištujeme že cesta ke kráteru je z parkoviště pod ním na cca 40minut a déšť na chvili zmirnil vyrážimě tedy autem dál, že uvidíme co bude až dojedem na parkoviště "pod" kráterem a rozhoodneme se. Začíná sněžit, a to tak že je rázem všude bílo a na cestě leží souvislá vrstva. Sníh, je lešpí jak déšť, tož vyrážíme, směrem tam to ještě jde sníh nám bubnuje do zad a vítr popostrkuje vpřed. Asi po 40 minutách jsme sice zezadu úplně mokří, ale jsme u kráteru všude samý sníh na hraně naváto i k pul metru s krásnými převisy. Koupat se nejdeme jen fotíme a vydáváme se na zpáteční cestu.




No zvládla jsme to v rytmu deset kroku se zavřenýma očima, rychlá kontrola značení trasy, a zase deset kroků se zavřenýma očima. A tak pořád dokola, a dokola. Krystalky sněhu píchaly do tváří i očí tak, že jsem musela jít se skloněnou hlavou a fakt jsem se těšila do auta. Boj nad sněhovou smrští a vichrem jsem vyhrála a u auta jsme byla kupodivu první, totálně mokrá. Sušíme se a převlékáme a pokračujem dále.




Daším cílem je ledová jeskyně Kverktfjoll. Vytvořená termálním pramenem vytékajícím v ledovci. Už nesněží jen prší občas i přestane. Cesta je uchvatná černé odnevidím do nevidim se mění v černo červené. Pořád je na co koukat, máme několik fotících zastávek a po 16 dorážíme k ledové jeskyni, no všude jsou cedulky, že se tam nesmím přijdeme co to jde, ale bohužel kvuli padajícím ledům jí vidíme jen z dálky. Škoda, ale cesta byla krásná tak nás to ani tak zásadně nemrzí...




Vydáváme se na poslední část cesty a to do kempu v neskutečně zeleném udolí Hrafnela, které se vyloupne z černo černých lávových polí jako v pohádce s dobrým koncem(zvládli jsme to i bez použití rezervního kanistru benzínu). Cestou jsme projeli několik brodů, a už si pomalu zvykáme na tento pro nás trochu dost netradiční styl překonávání řek.




sobota 13. srpna 2011

Brodíme... aneb den čtvrtý

Dopoledne se snažíme apson trochu porjet okolí Mývatnu, ale jednak je tu fakt mega množství muchniček a pak, docela nás to zklamalo, vidíme pseudokrátery, přírodní park Hoefdi, kde má být spousta kačen a jiných ptáku, no viděli jsme celý jeden kus. A také skalní město Dimmuborgir. Po té vyrážíme na naší první sopku Krafla a její kráter Vití(peklo). No moje představa sopky jakožto hory s "uřízlou kouřící špičkou" bere za své, nemá uřízlou špčku s kouří ale uplně mimo svuj vrchol :-) Poprvé vidíme jak Islanďané vyuřívají těchto termálních zdrojů a mají zde elektrárnu Leibotn. No né vždy se jim to však povede dokonale a tak když vrtali nový vrt Krafla poslala své ohně a vrt explodoval a vytvořil kráter Vití. Kráter je zaplavený modravou vodou.


Na parkovišti si dáváme místní hotdog( rohlík, smažená cibulka,majonéza, kečup, hořčice a ovčí párek) náš první hotdog v životě placený kartou... Odtud máme v plánu jet znovu do vnitrozemí, při vjedzu vidíme ceduli že dakší benzínka je 280km daleko a my se teda musíme vrátit zpět do 40km vzdáleného Rekjahlídu vzít plnou nárž. Když už tam jsme rozhodneme se ještě navštívit Modrou lagunu severu "Mývatn Naturebath". No voda je teploučká, modravá, ale smaradlavá, mě osobně ten sírový smarad docela vadí. Nicméně zde akumulujeme teplo na další dny, a ani netušíme, jak se nám to bude hodit.


Asi v půl šesté jsme znovu na začátku cesta F88 vedoucí k sopce Askja. Je dost zima a chladno, ale my stejně jedem v autě a očekáváme první brody. Cesta vede lávovými poli sopečnou krajinou podél rozsáhlé a neskutečně široké řeky Jokulsá á fjollum, na které leží vodopády Dettifoss a Selfoss které jsme viděli včera. Asi po hodině a asi 35kilometrech jízdy(jo tak rychle se tam dá jezdit :-)) jsme u prvního brodu, je nám jasné že už to nebude taková brnkačka jako zkušební brod, prozkoumáváme terén a jdeme na to, jedem až jako druzí tak víme že voda nedosáhne o moc víš než k prahům auta. Projíždme natáčíme a máme radost, že je to za náma. Další brod už taková pohodička není, jedeme první a vodní vlna se nám valí na kapotu auta, myslím, že natáčím, ale v tom stresu jsme blbě zmáčkla čudlík a je to jedině dobře záznam by z výchovných důvodů, stejně nešel použít.


Bála jsme se děsně a věděla, že tohle je prostě za mou hranicí. A hlavně doufala, že už nás to nečeká. Před kempem pod královnou islandských hor Herdubreid je ještě další brod, ale už ne tak hrozný jako ten druhý. Přijíždíme do kempu, mírně poprchává, tak rychle stavíme stan a začíná lít a vichr a tak to zůstane s většími či menšími obměnami spíše horším směrem i další den..

pátek 12. srpna 2011

Že by velká ryba ... aneb den třetí

a první rozdělený. Jednak protože my prostě toužíme, zkusit štěstí a jet na velryby a pak stejně musíme do nějaké civilizace nechat opravit tu pneumatiku.


Vyrážíme tedy do Husavíku, kde hned nacházíme pneuservis a zanecháváme tam kolo k opravě a v 10hodin už nastupujem do lodi a čekáme co bude. Asi 45 minut plujeme na volné moře a pruvodkyně nám ukazuje papuchálky, létají a lovi na volném moři,jsou ale dost daleko, no alespoň testuji svůj nový teleobjektiv a pak průvodkyně hlási velryba na druhé hodině, celá osádka lodi běží teda na pravobok a někde v dáli vidíme černou čmouhu. OK mame odškrtnuto, viděli jsme (firmy tvrdí že mají 96%uspěšnost a v případě že se nezadaří automaticky dostanele zdarma další plavbu). Nicméně jsme netušili, že tohle byl jen slabý odvar toho co ještě uvidíme, asi po dalších 15 minutách se nestačíme divit. Velryba se tak 7x v krátkých intervalech(cca 45s) vynoří a vyfoukne pak s vyrazným mávnutím ocasní ploutví zajede do hlubin Gronského moře na několik minut, čekáme kde se vynoří. Ihned jak zase nějakou spatříme lod nabere kurz přiblíženi a pak vypne motory pozorujeme ty veliké několikametrové a tunové kolosy, jak plavou vyfukuji a zase se zanořují. V jednom okamžiku plavou dvě společně vidíme je na několik málo metrů, plavou v podstatě vedle naší lodi. Je to neskutečný zážitek. Tohle se opakuje několikrát po hodině pozorování však nabíráme směr přístav. Zmrzlí ale nadšení dostáváme šálek horké čokolády a koláček.


V přístavu se stavujeme do místní restaurace na oběd. No chceme ochutnat nějaké Islandské speciality já si dám "fish of the day" aneb tak čerstvou rybu jak jen to jde :-) a M. experimentuje a dává si něco s Lungi, jo věděl že jde o papuchálka, ale čekal kus masa, no dostal zajímavé nudličky plus ještě kousek paštiky z něj, No bylo to chutné, ale "zvláštní" :-)


Po obědě a vyzvednutí pneumatiky vyrážíme po 85 podél severního pobřeží do Asbyrgy a dále po F865 k vodopádům Detifoss a Selfoss. Opět jde o famozní masu kalné vody valící se bez přestání. Detifoss z dálky sice vidět není, neb je v rokli kteou řeka Jokulsá v této oblasti protéká, ale duhu v kapičkách odražené vody, tvořící úplný mrak, vidíte z dálky. Cestou do kempu u jezera Mývatn ještě zkoukneme další sulfatary a kouřící díry Hvelfell. V kempu ještě fotím úžasný západ slunce(netuše že pro nás na dlouhou dobu poslední).

čtvrtek 11. srpna 2011

Píchlé kolo ... aneb den druhý

Po první regulerní noci na Islandu vstáváme do slunečného dne. A pokračujem v naší výpravě. Vracíme se po F347 na F35 a navštěvujem Hveravellir. Termální prameny na vápencovém svahu porytém sírou a hlavně s koupacím jezírkem, když se vysvlečeme je nám docela zima(tak 13°C) s nadšením se vrháme do vody a hned jsme zabržděni její teplotou. Sice jsme viděli cedulky upozorńující na to, že teplota vtékající vody dosahuje 80°C ale když tam byli lidi nemuže to být tak horké, no asi není ale pálí to děsně, jdeme se i schladit do přítoku a po koupeli už nám vůbec není zima ani v mokrých plavkách, vyhřátí jsme za celou předešlou noc.


Pokračujem dále na sever povnitrozemské cestě kolem jezera Blondulon až do městečka na severním pobřeží Saudarkrokur, cestou navštěvujem historický statek Glaumbaer s travní střechou, kde je pohřben první Viking, který se narodil v Americe. V Sadarkrokuru uděláme nezbytný nákup potravin a vyjížďku podel poloostrova až k termílnímu jezírku Grettislaug, kde už se nekoupeme a jen koukáme na moře zda náhou nespatříme nějkou tu ptačí kolonii či rovnou nějakého papuchálka. Vidíme krásné moře a pobřeží, toť vše. Tak se dál vydáváme po islandské D1 přes Akureyri, kde si děláme procházku a snažíme se odlovit kešku, bohužel nějaká fotografka stojí na místě kešky a pořád dokola fotí západ slunce, fakt nechápu :D, k dnešnímu cíli Godafossu.


Cestou jsme nuceni prohlédnout si dukladně i parkoviště s informační cedulí u jezera Ljosavatn. Neb se ozve slabá rána a o té pravidelné tukáni, ano píchli jsme kolo. Naštěstí máme rezervu a výměnu kolan našich bezdětných vyjížďkách už máme zmáknutou, takže se jen zasmějeme a naštěstí bez problému vyměnujeme. K vodopádu dorážíme těšně po západu slunce fotím a pak pelášíme do kempu, kde nás čekají spolucestovatelé kteří neměli o procházku v Akureyri zájem.


Silně se ochlazuje a tak nad megaměsícem a případným jeho focením spolu s nádherným vodopádem máchneme rukou a zalézáme do spacáku. Asi po hodině se budím a zjištuji, že se celá třesu zimou. Na polartekové podvlíkačky natahuji softshelové kalhoty na moirovou zimní halenku navlékám mikrofleasku, na vlněné ponožky navlékám další, zkouším usnout ale nejde to, vylezu ze spacáku pro nějaké oblečení do auta a nohy si rvu do mikiny a nasebe ještě navleču péřovou vestu, konečně usínám, už mi vadí jen zmrzlý nos. V noci mrzlo...


středa 10. srpna 2011

To auto táhne do leva... aneb den první

Hned u východu z letiště nás čeká pán z půjčovny aut a veze nás asi 200m od letištní haly do sídla firmy. Tam přebíráme my našeho malého Jimnyho a spolucestující Vitaru. Jsme upozorněni, že na utopení auta v brodech se nevztahuje žádná pojistka, že máme dávat pozor ať nám vítr neutrhne dveře a je nám popřán krásný pobyt. Kolem půl jedné ráno vyrážíme za prvními zážitky. Protože míříme rovnou do vnitrozemí hledáme obchod 10-11 abychom dokoupili pečivo vodu a hlavně plynové bomby do vařičů.


Prvním cílem je Pingvellir. Místo prvního parlamentu a taky zlomu mezi Evropskou a Americkou zemskou deskou. Tak dořážíme kolem 3 raní a už nanás doléhá únava. A tak "zaleháme a čekáme na rozednění"


Já jen vybalim spacák a sklopím co nevíce sedadlo v autě, Martin hodí vedle auta na zem karimatku a ulehá tam. Po 6 už je světlo tak pomalu vstáváme snídáme a v ještě v ranní mlze vyrážíme na prohlídku tohoto až posvátného místa.


Já i Lenka cvakáme o 106 užasneme a vůbec netušíme, že to úžasné nám Island teprve ukáže.


Poté vyrážíme na Gejsir a Stokur. Díky našemu nočnímu příjezdu tam dorážíme relativně brzo a je tam jen pár lidi z přilehlé vesničky a kempu. Což je užasné na focení. Gejsir už nestříká, je tam jen bublající obrovská díra. Stokur vystřikuje litry vody s neurčitou pravidelnosti. Nejprve jen bublá a vzdouvá se pár centimetru, až v jednom okamžiku se bublina o velikosti možná metr a pul zvětšuje a žvětšuje až najednou vyletí gejsír vody do neskutečné výšky. Tohle se opakuje v intervalech možná 5 až 10 minut, prostě jak se gejsirku chce. Je to zajímavá podívaná a užasný tréning na focení, bavíme se a snažím se ulovit bublinu v okamžiku její maximální velikosti. Dílo se podaří a tak můžeme prozkoumavat okolí :-)


Čepujeme benzín na benzínce na kartu, společnými silami to dáme a vyrážíme dál. Tentokráte k třetímu bodu Zlatého trojuhelníku Islandu vodopádu Gullfoss. Tam už dorážíme popoledni atudiž v plné návštěvnické síle, to ovšem neubere na dech beroucím pohledu na proudy valící se vody přes dvě patra a ještě do zatáčky. První mega překvapení je ta da je "špinavá". Já vytahuju stativ a fotím krátký čas, dlouhý čas, tady a tam. prostě až se M. docela nudí, ale já si to užívám :-)


Ted by už bychom mohli říct, to hlavní máme zasebou a co tu zbylých 16 dní budeme dělat. Brzo jsme vyvedeni z omylu. Pokračuje dál do vnitrozemí, jedeme Fkovou cestou a už nám dochází proč nikdo neřešil, že nám pujčují auto, které dost zásadně táhne do leva. Na těchto cestách by rovně stejně dlouho nejelo. Chvili máme pocit, že se Jimny musí rozpadnout až posléze zjistíme, že pomalu to na roletách jet nejde, ideální rychlost, na roletě pro naše auto, je 60. Místy však jedeme velmi pomalu neb kamenitá cesta jinak nedovoli a stejně lítám zprava doleva a jsme vydrcaná víc jak při jízdě na býkovi. Časem si zvyknem :-)


Po F 347 dorážíme do Čarodějných hor(Kerlingarfjoll), cestou si ještě kluci zkouší cvičný brod s asi 10cm vody o délce tak 2metry, to ještě netuší co nás čeká(a že tohle je taková loužička), tak mají radost že to zvládnou. V kempu postavíme stany vaříme jídlo a na chvili uleháme na karimatku na sluníčko ovšem do spacáku, není žádné teplo navíc pofukuje dosti studený vítr.


Po krátké chrupce se rozhodneme vydat na výlet má tu být termální jezírko, to nenacházíme za to dojedeme až k našim prvním horkým pramenům a kopcům pokrytým sírou v zapadajícím slunci to byla neskutečná nádhera, procházeli jsme se udolíčky a bublajícími kopečky dost dlouhou dobu. Nádherné barvy kouřící země a možnost "dělat cokoliv a chodit kamkoliv nás uchvacují"


úterý 9. srpna 2011

Odjezd... den nultý

vstříc dobrodružství a novým zážitkům.



Děti už jsou od soboty u babičky a tak nc nebrání tomu zabalit a vyrazit. Přesně v jednu hodinu přijede lenka s manželem, přebalujem jejich věci do našeho auta vyrážíme do Jílového pro druhého Martina a pokračujem dál směr Berlínské letiště.




Tam vyhrajem první boj nad vjezdem na předem zabookované a zaplacené parkoviště, posvačíme, dáme si loka na začátek a seznámení a vyrážíme do odbavovací haly.


Tam plni nadšení ihned kráčíme k kontrole zavazadel a až po jejím bezproblémovém absolvování nám dochází že časová rezerva na cestu byla nejen dostatečná, ale protože se nic neudálo i velká natolik, že jsme tam více jak hodinu před začátkem check-inem. Takže opět projdeme kolem kontroly zavazadel ven , sundají nám cedulky o kontrole a jdeme se zabavit. Dáváme si kafe a jsme plni očekávání dnů příštích. Z patra pozorujeme lidičky před check=inem a tipujeme kdo snáma poletí, neb po nás už letí ten den jen letadlo do dosti odlišné destinace Turecka.




V okamžiku kdy nastane čas nám nejdříve dojde, že jsme tam sice byli první, ale ted už jsme poslední, neb ti chytří prošli kontrolou zavazadel o chvili dřív než začali odbavoat tudíš fronta jak blázen. No což to není nic zásadového a jdeme si teda nechat podruhé zkontrolovat již jednou zkontrolované zavazadla, nečekáme žádný zádrhel, neb napoprvé žádný nebyl. Nu což vystřídali se u monitoru a M. musí ze zabaleného batohu vytáhnout zapalovač neb tentokrát jim tam vadí, že ho tam máme i my ostatní si opět nikdo nevšiml. Další odbavení bylo bez problému a v 23:30 Islandského času přistáváme v Keflavíku.

sobota 16. července 2011

Cesta zpět do čech, respektive na moravu...

Po snídani dobalíme rozloučíme se a vyrážíme na zpáteční cestu, máme před sebou asi 300km do Valtic, kde se sejdeme s babičkou starou bábi a tetou Hanou s přítelem, na našem každoročním narozeninovém setkání.

Cesta vede v maďarsku z velké části malými vesničkami a tak můžeme obdovovat tuhle krásnou zemi. Vidíme i velký hrad Sumeg o kterém jsme uvažovali při plánovan výletů, ale čas už na něj nevyšel.

Na dálnici zastavujeme u benzínky a utrácíme poslední forynty za svačinu a nějaké dobroty do auta. Počítáme tak dlouho až tam zanecháme dluh celých 18foryntu :-)

Kolem 15 jsme ve Valticích jen co vystoupím z auta pozdraví mne kolem jdoucí "dobrý den" úplně mne to dostane po 14 dnech slyším zase rodný jazyk(od neznáme osoby). No v polsku to ještě šlo, ale maďarština měla grády. Viz video a úryvek přednášky o Jezerní jeskyni. Bylo to velmi zajímavé :-) pak nám teda nějaké krátké info jeden z průvodců dal :-)



pátek 15. července 2011

Balatonfured







Poslední den tady, počasí se dost zhoršilo, no zhoršilo je silné slovo, už není 40 ale 25 což by nevadilo, ale fouká velmi studený vítr. Tudíš na koupání to není, nebo maximálně ve vnitřních bazénech a venku nevylézat z vody. Rozhodli jsme teda, že se vypravíme do "přímořského letoviska" Balatonfured.


Cesta nám trvala asi hodinu byla to téměř vyhlídková trasa na balaton. Díky tomu si člověk uvědomí proč mu maďaři říkají moře. Navíc v kombinaci s velkým větrem byly i dost velké vlny. Cestou jsme si projeli i poloostrov Tihany a zkonstatovali, že na vyjížďku lodí to dneska opravdu není neb vlny byly obrovské. V Balatonfuredu jsme si prošli historickou kolonádu i turistickou promenádu. Dětem pujčili 4kolové šlapací vozidlo, dali si zmrzlinu, naobědvali se, nakoupili ve vinotéce místní víno a vyrazili zpět.


Cestou jsme si chtěli koupit pravé maďarské melouny, nějak nám nedošlo, že se tady smlouvá o ceně, tak jsme jim dali asi dost zásadně vydělat, ale co tak jsme podpořili jednu místní rodinu s dětma :-)


Po příjezdu do hotelu jsme se šli rozloučit s aqacentrem. Joník se začal potápět "plavat" z jedné náruče do druhé, skákat do vody a nevím co vše ještě. Úplně jsme zírali. Jolanka zůstala u své pózy, miluji vodu, ale nesmí se hýbat, musím dosáhnout a nedejbože, když mi stříkne voda do obličeje.


Ujeto: cca 150km

čtvrtek 14. července 2011

Jeskyně Tapolka







Mohlo by se zdát, že babiččin adrenalínový večer na Mazurách, jen tak něco nepřekoná. Ale, to bychom nebyli my, kdybychom jí nepřipravili další nejen pro ní adrenalinový zážitek.


Jedním ze společných bodů dvou měst se stejným názvem byla jeskyně, tož jsme se vypravili podívat do té místní.


Je to jezerní jeskyně a většina návštěvního okruhu se obsolvuje na malých pramicích bez průvodce. Babička na pramici nejezdí protože se bojí(nejspíše spojeno s tím, že je neplavec), bylo vidět že když zjistila, že jde zásadně o ty lodičky a že na lodičkách jsou jen návštěvníci a mají vlastní pádlo bere zpátečku, bála se ale nakonec dotoho šla. Jela na loďce s dědou ten vesloval(to je dost silné slovo) a ona měla u sebe Joníka. Já jsme jela s M. a Anetkou a Jolankou za nima na druhé loďce. Nástupní jeskyňka byla docela prostorná, ale rychle se začala zužovat až bylo pádlo uplně zbytečné, museli jsme se odrážet rukama ohýbat a schovávat abychom projeli. Bylo to kouzelné a zajímavé a dobrodružné.


Potom jsme si prošli centrum Tapolky našli krásné jezero plné velkých barevných ryb a zbytek dne prolenošili v hotelu u bazénu a na hřišti.

středa 13. července 2011

Keszthely a Hevíz







No a protože lenošení bylo už dost, dost bylo i času na to abychom prostudovali průvodce dnes jsme vyjeli na další výlet.


Cílem bylo městečko Keszthely, které dle průvodce má opravé historické centrum a největší termální jezero v Evropě, no když už nejsme přímo v termálních lázních aspoň navštívíme jezero.


Keszthely je malebné městěčko s oprvdu hezkou hlavní třídou a náměstím které se momentálně totálně rekonstruuje, prošli jsme se dali zmrzku a vyrazili do vedlejšího městečka Hevíz.


Už při příjezdu nás překvapilo, že v jezeře rostou lekníny a že jsou přes něj postaveny chodby a budovy. Dalším žjištěním bylo, že je v něm všude hluboko, teda až na speciální místa která měla podlahu z nerezových ploten se sedátky, což zrovna nenahrávalo babičce která neumí plavat a ani dětem. Dalším zvláštním prvkem byly dřevené latě, různě rozmístěné po celém jezeře. Rychle jsme pochopili, že jde o odpočívadla pro láznící se lidi. Většina místa znalých lidí, měla kruhy nebo plavací tyčky, aby se mohla v jezeře jen vznášet a čerpat léčebnou sílu.


No shodly jsme se, že je dobře že nás internet nezavál až sem, nicméně jsme byli rádi, že jsme tuhle zvláštní koupací akci absolvovali. taky jsem otestovala proč se říká že s lekníny se nekoupe, neb když se těch šlahounu v hloubce nohou dotknete je to velmi nepřijemný pocit a věřím, že se slabší plavec po leknutí či zamotání, klidně může začít topit.


Anetka si moc dobře pamatovala, že toho kdo utrhne leknin, vezme vodník, tak pro ní plavání k leknínům mělo ještě pohádkovou příchuť.




Ujeto: cca 100km

úterý 12. července 2011

Plavání...

Úterý jsme trávili v hotelu. po snídani jsme se s dětma vydali do dětského klubu, ty si tam nadšeně hrály s hračkama skoro dvě hodiny, vytáhli jsme je ven jen díky bazénu a pirátské lodi(hřiště)


Anetka udělala neskutečný pokrok v plavání, přestala se bát v hloubce kde nedošáhne a přišla na to jak uplavat vzdálenost větší než dva tři metry. Měla neskutečnou radost, že přeplave celý bazén a pořád přidávala a přidávala další a další metry.


No a dalším dětským štěstím, byla pirátská loď. Ta naladila i dědu(náš známy každoroční námořník) a ten se ujal své role a s dětma kormidloval, naváděl ven z mělčiny, zkasávali plachty, prostě prorejdili spolu celý oceán. A ukončil to nutnou evakuací celé posádky z lodě neb "najeli na katastrofu" Všechny děti vyskákaly z lodě a poslušně odkráčely do postýlek.


Takže tady se patří napsat, že hotel byl opravdu velmi přítelský k dětem a jeho označení "rodiným hotelem" je na místě. I proto byly v hotelu většinou rodiny s dětma.


pondělí 11. července 2011

Balaton









Když už nás shoda náhod zavedla až sem, musíme se na to maďarské moře podívat(Any sice protestuje že chce do bazénu ale s zakaboněným obličejem jede). Z Tapolca je to k jihovýchodnímu okraji Balatonu asi 10km. Zabalíme teda koupací věci a vyrážíme. Projíždíme velmi zajímavou krajinou, kterou jsme během příjezdu už neviděli. Sopečný původ místních kopečku nejde zapřít, je tu nádherně. Je to nádherný kontrast s Polskou plackou. Maďarsko nás uchvátilo i svými ikdyž chudými tak opečovávánými vesničkami.


Kus jedeme po cestě s výhledem na Balaton, a ač jsme tu jako dítě nejméně dvakrát byla zírám :-) najdeme nejbližší městské lázně a jdeme se koupat. Voda má zvláštní barvu je o poznání studenější než v hotelovém bazénu, ale jsme rádi že tu jsme. Děti blbnou na hřišti i ve vodě, Any je nadšená z písečné láže a staví jezera hrady a průplavy. Dáváme si langoš a vegetíme.

neděle 10. července 2011

Odpočinek?










Na dnešek jsme si po tom cestovním týdnu naplánovali odpočinek. Hotel měl vše co měl mít, když jsem jen objednávala(krom toho že ho přesunuli:)) takže nás po dezinfekci a deratizaci dětí čekala užasná snídaně a pak ihned přechod směr hotelové welnes a aqucentrum a dětské hřiště.


Děti řádily jak zběsilí a moc si to užívaly, my lenošili na lehátkách připadně snima v bazénu popíjeli long drinky či pivo. prostě pohodička


V poledne jsme šli všichni spát odpoledne zase bazén a večer klidná mocchodová večeře.


Jen jsem přemýšlela o tom, že jsme u "moře" a nemáme sebou ty UV oblečky pro děti, hračky do vody a podobně. Holt měli jsme jet do lázní a ne k balatonu. Po tom ne zrovna úplně letním počasí v Polsku nás Maďarsko přivítalo počasím přímo tropickým 35-40°C

sobota 9. července 2011

Přesun a ...

V poklidu balíme a vyrážíme směr Miskoltz Tapolca v Maďarsku. Je před náma necelých 400km a do hotelu chceme dorazit na večeři. Tudíš máme dost času na klidnou jízdu s přestávkama a návštěvou Dukelského průsmyku.


Jenže, když chci během jízdy do navigace zadat přímo adresu hotelu zjištuji, že někde se stala chyba, stoupá mi tep a úplně cítím jak se mi vyplavuje adrenalín do celého těla. Nechápu ale přesná adresa hotelu mne vede uplně někam jinam, někam o 400km dál. V tom musíme zastavit neb Joník musí konat svou potřebu a já se svěřuji M. zkoumáme a hledáme, M. volá do cestovky u které jsem zarezervovala hotel a tam mu potvrdí, že opravdu máme zarezervovaý hotel ne v Miskoltz Tapolca ale v Tapolca u Balatonu. Já mám pocit, že omdlím, M. se směje, že konečně nějaká akce, děda to v sobě dusí, ale je vidět, že zvýšení délky na téměř 800km šílené. Ale co nedá se nic dělat a jedem. Natankujem najíme se v rychlosti u benziny, z nakoupených zásob za poslední zloté. A vyrážíme, Duklu jen projíždíme, ale na poznání téhle soutěsky nesoutěsky to stačí. Zase jeden den kdy se dovím, že něco je uplně jinak, Dukelský průsmyk, jsou prostě kopce spojené neskutečně velkým sedlem, které vlastně skoro není ani sedlo, spíše jedna velká planina.


Kolem šesté projíždíme kolem Miskoltze a mě je dobreku. Před náma je ještě 400km. Holt přiště si musím dávad daleko větsí pozor(a příští dovolenou neplánuju, předala jsem žezlo), ale i ostatní časem uznali že je tolik stejných indícii(název, termální lázně, jeskyně) že se to prostě může stát.


Do hotelu dorážíme přesně v 22:35. A smějeme se ihned. Neb k autům dorazí portýr pro naše zavazdla, a my nemužeme otevřít kufr auta, neb je tam vše tak nacpáno a využito posledního místečka tak, že když bychom otevřeli, asi se to na ten nablejskanej vozík vysype i s pokaděným oblečením, hrncema, nočníkem, botama od písku a pod.


Dáváme mu dva kufry co máme za sedadly a vznešeně se poroučíme do našich pokojů. Kde nás čeká i studená večeře, neb teplou už jsme nestihli.


Ujeto: cca 800km


pátek 8. července 2011

Wieliczka









Ráno nás vítá sluníčko, fajn aspon můžeme nechat proschnout stany před zabalením. Po klidné snídani a balení vyrážíme do Wieliczky, že se zakempujem a do Krakova a Solného dolu už půjdeme v klidu bez toho abychom zase stavěli stan po tmě či v případném dešti. Před námi je necelých 30km tudíš pohoda ne.

No jenže to by nebylo polsko abychom zase nestáli v zácpě, naštěstí už jsme za ten týden ostřílení a ihned volíme objízdné trasy a do kempu dorazíme asi po hodině. Postavíme stany na horkém slunci větráme spacáky a jdeme se do motelové restarace naobědvat. A v tom bouřka jak trám, no spacáky jsme před odchodem schovali, ale zadní část stanu byla otevřená, naštěstí ho martin zavřel dřív než bylo vše mokré.


Vzhledem k zácpě rozhodujem že do krakova na Vawel nepojedem. Babička ho sice chtěla vidět, ale vzhledem k vzdílenosti od ostravy se tam zajedou podívat sami. Vyrážíme tedy do Solného dolu Wieliczka. Máme štěstí a na prohlídku se dostaneme asi po 10 minutách čekání.


A opět jsme ochváceni, jednak tak něka jsme zvyklí na studené a vlhké krasové jeskyně tak nás překvapí že ikdyž 15°C je tu docela teplo, neb sucho. jasně je to důl, a ne jeskyně, ale člověk to tak nějak čeká. A pak, nedovedete si představit tu rozlehlost dolu(a to během dvouhodinové prohlídky vidíte jen pidi zlomek) a hlavně vůbec by mne nenapadlo, co se dá vše v podzemí v dole vystavět. Prostě si jdete asi dva metry širokou a vysokou důlní chodbou a najednou se ocitnete v chrámu velikosti běžného kostela, nebo na náměstí, nebo v kapličce, nebo jsou tu koně(dnes už jen makety) kteří pohánějí mechanizmy, děti si také mohou vyzkoušet, nejen to, ale i že všechny zdi kolem jsou slané. I výzdoba, lustry, sochy vše ze soli. Navíc na spoustě míst je trámová konstrukce jako v běžných stavbách, někdy teda i vice. Najdete tu v podzemí restauraci obchodky WC na trasách no prostě nový svět. Dolů se jde po nekonečném točitém schodišti, nahoru vás vyveze klasická důlní zdviž.

Po návštěvě dolu se procházíme po městě a zbytek večera trávíme v poklidu v kempu u večeře a pálenky :-) Připravujeme se na zítřejší přejezd do Miskoltz Tapolca, přes Dukelský průsmyk, kde budeme trávit příštích 7 dní relaxací v lázních u bazénu a jen krátkými občasnými výlety.

čtvrtek 7. července 2011

Národní park Kampinoski







Aneb když duny tak duny :-)


Ráno vstáváme a po užasné hotelové snídani balíme a vyrážíme do Národního parku Kampinoski. Chvili trochu hledáme, dost nás překvapují prázdná parkoviště, ale nedáme se odradit a po krátké procházce dorážíme do muzea zdejšího parku. Zde nás do všech zajímavých informací zasvěcuje správce, který je velmi milý a asi je rád, že má ským pohovořit, neb nám objasnuje důvod proč tu "nikdo" není. Důvod který už jsme ale měli možnost zjistit na vlastní kůži. Jsou jim komáři. Díky tomu že v parku se prolínají oblasti písečných dun s oblastmi močálů je to jasné. Waršavané sem prostě v tohle dobu nejezdí, protože se tu nedá dlouhodobě vegetovat. A i díky komárům se vše zachovalo v nedomestikovaném stavu.


Nicméně tato největší(nebo jedna z největší)vnitrozemských pouštních rezervací vznikla z původního koryta řeky Wilsy, které tu kdysi mělo šířku až 18km, dnes "jen" 1km v nejšírším místě. Řeka vznikla od ustupujícího ledovce pokud si to dobře pamatuji.


Pak nám na mapě ukazuje kde jsou duny ajak se k nim dostaneme. Ještě stále nám nedochází zásadní rozdíl od Lebských dun. Ten nám dojde až je "najdeme" zde se písky nehýbou, takže jsou zarostlé... tudíš uplně jiné než jsme čekali :-) a jen občas někde vykoukne hromádka písku.


Odpoledne se rozhodujeme, že se přesuneme blíž Krakovu, neb tahle trasa má přes 300km a to je po místnch cestách minimálně na 5 hodin. Původně jsme chtěli dojet zhruba do půlky ale neexistence, nebo nemožnost nalézt kemp nás donutí dojet až ke Krakovu. Stany stavíme už za šera a večeříme za tmy v malém kempíčku asi 10km před Krakovem.


Ujeto: 50 a cca 300km
























středa 6. července 2011

Vlčí doupě...

Dnes se probouzíme do občaného, ale hustého deště a přemýšlíme co s načatým dnem, hrozně jsem se těšila na ptačí rezervace, projížďku na kánoi po jezerech a podobně. No vzhledem k počasí připadá v úvahu max. Vlčí doupě.



Vlčí doupě, aneb hlavní "Hitlerův stan" zase jsem dnes nežila nadarmo, neb jsem si myslela, že Hitler za války pobýval pravděpodobně v Berlíně, nebo někde kolem a pak jsme ještě něco málo tušila o existenci orlího hnízda někde v alpách. To že většinu času trávil někde v Polsku na Mazurách by mne ani nenapadlo. S M. jsme došli k závěru že to bylo strategické vzhledem k zhruba stejným vzdálenostem jeho "říše" jak na západ tak na východ.



Chmurné deštivé počasí dodalo tomuto poznání zvláštní mrazivou atmoféru. A člověk si uvědomil, že to fakt musel být magor. Díky tomu že všechny bunkry němci při odchodu vyhodili do vzduchu, je vidět ta mocnost trosek ta šílenost všeho co dělal.



popoledni se vracíme do Mikolajek a procházíme přístaviště dáváme si oběd a rozhodujem, že vzhledem k předpovědi počasí nemá smysl zde zůstavat a balíme a vyrážíme směr Waršava. Je mi to moc líto protože z toho mála co jsme zvládli z auta vidět, je to velmi krásná a zajímavá krajina. Třeba se sem někdy vrátíme a budeme mít více štěstí.




Kolem 16 máme zbaleno a vyrážíme za Waršavu do oblasti národního parku Kampinos dorážíme kolem 22 a vzhledem k dešti se ubytováváme v hotelu. A Ani nehledáme kemp. Jak se později ukáže jako ideální volba aneb komáři všude a všude!!


Ujeto: cca 40,40 a 300km

úterý 5. července 2011

Přesun tábora přes Malbork Elbaský kanál do Mikolajek









Dnes jsme tedy zabalili a hned ráno vyrazili dál. Trochu jsme se báli že musíme dost zásadní kus ujet po té včera zacpané silnici tak jsme to švihli po okreskách a kupodivu kolem Gdynie projeli celkem plynule a šinuli si to dokonce někok kilometru i po dálnici(placené). Lehce popoledni dorážíme do Malborku. Po obědě, už vyrážíme zkoumat tento převeliký Křížácký hrad. Fascinuje nás nejen velikostí ale i typem stavby. Mě uchvacuje i nezregulovaná řeka, která ho obtéká, i to že je na uplné rovině, aby ne v Polsku že. Prostě krása.


Dalším dnešním cílem je Elbaský kanál, jehož zvláštností je to že zde lodě "plují do výšky". Na několika místech je pro lodě vymyšlen důmyslný systém zdviží, kdy lodě vytáhnou po kolejich třeba i 100 výškových metrů. Z informací na webu jsme vyčetla, že někde kolem vesničky Jelonki by mohla tato zdviž být vidět. Vyrážíme tedy na blint a hledáme. Máme trochu štěsti dorážíme ke kanálu a v dálce vidíme stoupat loď. škoda být tam o 10minut dříve stihly bychom vidět tento mechanizmus v provozu z blízka. Nicméně i přesto vyrážíme procházkou ke zdviži. A zjištujeme ještě větší důmyslnost tohoto systému, vše je poháněno, vodním kolem. prohlížíme dolní i horní nájezd, koleje prostě vše. Určitě to stálo za to, jen příště mít o těch 10 minut více štěstí :-)


No a protože je už kolem 16hodiny je třeba pokračovat dál. Směr mazury a vesnička Mikolajky u jezera Smierdny.


Je krásně přiměřeně teplo a slunečno, v tomto okamžiku nás ani ve snu nenapadne, že předpověd kterou jsme doma studovali se mohla dost zásadně změnit, ve dnech kdy jsme se měli na mazurách vyskytovat, mělo tam být plně letní akoupací počasí. Asi 80km před cílem se ze slunečna stáva zataženo a po pár kilometrech už jen doufáme, že ten déšt nebude až tak hustý jak se v autě zdá.


No škoda do kempu dorážíme kolem 21hodiny a slunečno rozhodně není. Leje jak z konve. Z prázdných stanových kojí vybíráme tu kde je míň bahna, očividně tu prší už dýl. A za vytrvalého a hustého dešta stavíme stany a přístřešek pro vaření (plachta mezi stromy a autem). Nejdříve se nám daří držet děti v autě, jenže pak se ozve "Já už tu nechci být, Jolanka smrdí" a Jolanka hlásí bobek a že chce na záchod, no už ho má v kalhotách(měla pár týdnů psychický problém s touto částí vyměšování) tak jí strčím pod vchod do stanu kde neprší na nočník a ona pokračuje. Jenže po pár minutách kdy pořád tvoří dál, zjištují že tvoří i rukama a má to všude. To už se setmělo a tak s čelovkou na hlavě, a ve vytrvalém dešti, hledám kde všude na sobě i okolí zanechala stopy.


Nicméně zvládáme, jak jinak. Babička byla sice asi na pokraji zhroucení, ale zvldála to a řekla bych, že pro ní to by v jejím věku křest vodou, za jehož zvládnutí si zaslouží velkou poklonu.


Někdy za tmy po pár locích hruškovice a večeři co zásoby daly, jdeme spát, na stan nám někdo leje kýble vody a nevypadá to že by to chtělo přestat.



Ujeto: cca 180, 60 a 200km








pondělí 4. července 2011

Gdynia Gdaňsk a polské cesty.




Ty byly asi naším nejnegativnějším zjištěním. To, že Polsko nemá cesty zrovna kvalitní by se dalo pochopit a nějak zásadně by to nevadilo, pokud by to nebylo zkombinováno, s neskutečným pohledem poláku na to jak se po těch cestách jezdí. Běžně se na dvouproudé silnici jede ve 4 pruzích, běžně se předjíždí v zatáčce přes dvě plné čáry, běžně se v 50 jede 100 a podobně. A když tohle všechno ještě smícháte s nekonečným počtem neseřízených semaforu a zacpanými silnicemi, vznikne z toho jízdní rychlost 30km/h a v klidné řidičově hlavě téměř "molotovův koktejl".

Nicméně po ujetí 80km asi za 3,5hodiny dorážíme do přístaviště ve Gdynii. Tady nás vítá historický torpedoborec Blyskavica a plachetnice. A vyrážíme lodí do nitra přístavu odkud se jezdilo zaoceánskými loděmi do Ameriky. Je to určitě zajímavá podívaná, škoda jen že nějaká ta zaoceánská loď tam nezůstala pro představu(už 10let se nejezdí). Mne nejvíce asi překvapilo zjištění, že se stále zbrojí a pohled na vojenské námořní lodě se všemi těmi děly a jinými bojovými systémy vyvolal až husí kůži.

Po obědě ve fast foodu(polsko se v nich fakt vyžívá, a najít nějakou stravu dlouhodobě vhodnou pro děti je docela náročné) vyrážíme přes Sopoty do Gdňska a vítá nás opět zácpa, a tak těch 25km jedeme neskutečně dlouhou dobu a proto Sopoty míjíme bez zastávky. Historické centrum Gdaňska, nás ale odmění, podaří se nám zaparkovat v ulici, kterou se přes ŽURAV(starý dřevěný jeřáb) dostaneme přímo na krásné nábřeží. Odtud slavnou ulicí Mariackou do Baziliky Mariacka což je největší bazilika Evropě (vejde se sem 25tis lidí.), je celá z cihel a ve vnitř sterilně bílá. No a na náměstí Dlugy targ jsme si dali palačinky a pauzu v restauraci.

Zpáteční cestu do Leby jsme rozhodli, že absolvujem mimo hlavní tahy, neb tady neplatí, že po nich je to rychlejší a vyplatilo se, vše uběhlo v pohodě, teda až poté co jsme z Gdaňka vyskákali ven.


Ujeto cca 200km

neděle 3. července 2011

Slowinský národní park














To byl ten důvod proč, jsme jeli až sem. A myslím, že okamžikem vstupu na písečné duny nikdo z nás nezapochyboval o správnosti této volby. Něco tak úchvatného, neočekávaného a nevídaného se opravdu jen tak nevidí. Vše umocněno zachmuřeným počasím a silným větrem.

Protože pozorovat písečnou "bouři", nemoci se nadechnout, a otevřít oči, protože písek je uplně všude v kobinaci se záchranou děti v "nižších" výškách, a jejich radostí nad hromadami písku vysokými 40m se Vám jen tak někde v evropě asi nepoštěstí.


Díky načtenému jsme se do parku vypravili hned ráno a to také doporučuji, když jsme odjížděli, už tam bylo moc lidí. Po návratu do kempu se rozhodujeme že se musíme jít kouknout na pláž. No bylo tu pár otužilců co tyhle vodyoznačily za vhodné ke koupání. Mě to přišlo studené, Any vuůbec takže ta tam zkončila celá, Joník byl nadšen z vody které jej honila a Joly? ta prostě jen z jisté vzdálenosti kontrolovala co se děje a občasným otestování malé vlny pochopila, že hýbající voda není pro n to pravé ořechové.

FOTO: bude :D

sobota 2. července 2011

"nejdelší trasa"

Na dnešek byl naplánován budík na 3:30 s tím že v 4:00 odjížídme. před námi je cca 800km a v tento okamžik, nejdelší trasa našeho letošnho putování.


Z Unhoště vyrážíme v 4:15 směr Ustí, Drážďany,Berlín, Sczetín a Leba. Pomalu svítá a děti narozdíl od předpokladu nespí dál, ale koukají. Anetka jede s babičkou a dědou. Cestou míjíme Tropical Island a stopujeme dobu jízdy do Berlína. Vše probíhá v poklidu až do okamžiku, kdy jsme dohodnuti zastavit na první pumpě abychom nabrali benzín. Nám se to díky pozorování větrných elektráren nepovede a pumpu přehlédneme. Druhé vozidlo nikoliv, vysílačkou a posleze pomocí sms se domlouváme, že naberem benzín na další a navzájem se dojedeme. Mě díky spánku uteče smska s tím, že druhé auto na nás čeká na čtyřicátek kilometru na benzině. A tak když zjištujeme, že je někde chyba uplyne asi hodina. Navíc kombinace odpočítavajících kilometru a nového počítání kilometru na odbočující dálnici způsobí totální chaos a společně se setkáme až na Polských hranicích. No vysvětlíme si nepochopení a vzájemné obavy typu " proč těch 30km jedou hodinu". A jedeme dál. Trasa až po hranice s polskem ubíhala celkem rychle, nálada přiměřená tomu, že prší a nás v cíli čeká stavění stanů.

Polsko nás ovšem velmi probere, jednak nechápeme, proč vyjeli na cestu piráti silnic a pak průměrná rychlost se z cca 130km/h změní na 50km/h a tím se silně vzdaluje doba dojezdu do cíle. Nicméně po 14hodinách jsme v kempu a jsme rádi, že ted už nás čekají jen "kratší" trasy.


Ujeto 850km

pátek 1. července 2011

Malý, velký okruh Evropou, aneb jak to vše začalo...

Když mi loni ukazovala Vanovam fotky se jejich dovolé, uvědomila jsem si, že je spousta míst, které ještě nejsou tak daleko, a určitě stojí za to je vidět.

A tak jsem se rozhodla, že letošní dovolená bude poznávačně odpočinková. To protože letos mělo být na pořadu dovolených "moře".

Nakonec jsme vymysleli týden poznávačky ve stanech a navazující týden relaxace u teplé vody.

A jak to bylo no mám v plánu to vše hezky zaznamenat dokud to mám ještě v živé paměti.

Termín 2-17.72011
Trasa přes státy: Česko, Německo,Polsko,Slovensko,Maďarsko,Slovensko,Česko
Trasa cílů: Leba(písečné duny,moře),gdynia(přístav) Gdaňsk, Malbork, Elbaský kanál, Mazury, Vlčí doupě, Jezero Smierdny, Park Kapinos, Krakov, Wieliczka, Dukla,Miskoltz Tapolka, Valtice

Učastníci: máma, táta, Joly, Joník, Anetka, babiE a dědaS

Přdpokládáná délka trasy 3000km.

pondělí 23. května 2011

Šedesátka ...


Té dosáhl taťka a tak bylo zapotřebí dát tomu patřičný ráz.

Na Lucky návrh jsme udělaly taťkovi překvapení. Jako dárek dostal mega oslavu s kapelou, živou hudbou, sudem piva, a hromadou jídla :-)

Díky precizní koordinaci naší úžasnou koordinátorkou Luckou se vše povedlo ututlat a taťka mohl být překvapen.

Hrála kapela KMČ (kdo má čas) jedlo se, pilo se, zpívalo i tancovalo :-) a taťka ten byl krásně dojatý. On sice tvrdí že je na fotce starý, mě přijde, že mu to moc sluší, je to prostě větrem a prací ošlehaný chlap :-)

čtvrtek 19. května 2011

Svatba


Ani nevím(ale vím no) jako se to stalo, ale byla jsem požádána abych nafotila Valerie svatbu. Tož je to pro mne velká výzva. Dnes už vím, že ceny svatebních fotografu, ale vůbec nejsou nadsazené. Neb je to neskutečná několika hodinová dřina na svatbě, následovaná několikadenní dřínou doma u pc. Zdaleka jsem se ještě neprokousala nafoceným materiálem. Ale už vím, že jsem udělala hromady chyb, že jsem spoustu věcí vůbec nestihla, že jsem spoustu věcí zapoměla(a tak krásné záběry jsem si vymyslela) ale taky vím, že i přesto vše mne to pořád bavilo.

Bylo velmi příjemné "jen" tak pozorovat to předsvatební dění. Navíc Val byla v neskutečné pohodě a náladě. Bylo dost hezktické snžit se stihnout vyfotit všechny ty důležité okamžiky obřadu. Bylo docela bojovné snažit se ukořistit to správné místo v souboji s kameramanem. prostě tisíc a jedna poznatků, zážitků a zkušeností. No teď už "jen" vydolovat z těch karet co nejvíce. A doufat že nevěsta bude spokojená!

A byla to užasná pařba, a velmi pohodový začátek jednoho manželství, kéž by jim to v podobném duchu vydrželo co nejdýl!!!

sobota 14. května 2011

Babička a děti


V rámci utužování svých fotografických dovedností jsem nahnala babičku a děti do ateliéru. No a myslím, že si to ona i děti docela užili. A fotky no jako to jen říct "já jsem spokojená " :-)

více tady

pátek 13. května 2011

Oslava...




I letos měla Anetka oslavu narozenin spolu s Kačkou v Klíčku. A protože při rodinné oslavě postrádala můj handmade dort, musela jsem jí ho slíbit na tuhle oslavu. Jako jo, ještě niky neměla dort jiný než od maminky, tož i letos jsem se hecla a spolu s tatínkem jsme jej vyrobili.

Oslava se velmi vyvedla. Největší úspěch měly konfety a házečky :-) no mě už teda tenhodinový uklid zrovna nebral, ale co bychom pro ty naše miláčky neudělaly, že :-)


středa 11. května 2011

Sedmička...


Anetka dosáhla této krásné cifry.

Slušelo by se napsat něco o jejích úspěších, dovednostech a tak. A já nějak nevím, co napsat, né že by nebylo co, ale nevím co vypíchnout. Prostě je to NAŠE Úžasná holka, u které ani nevíme, že chodí do školy, která už sama od sebe i lecos udělá. Která se krásně usmívá a taky zlobí. Pravda před rokem,jsem se hodně bála aby školu zvládla, ne po stránce dovednostní, ale sociální. A ona nám ukázala, že na to má, hodně se za poslední rokzměnila, už se tolik nestydí, přednáší básničky, zpívá vykládá vtípky. Prostě je to šikula.

pondělí 2. května 2011

Dioptrie, dioptrie a ještě jednou dioptrie...


Že Joník i Jolanka mají brýle,není žádná novinka, ale že jím dioptrie neustále přibývají mne čím dál více zaráží :-(.

Joník už je na +6 a +7,25 Začínali jsme tuším někde na 5? to mu byl rok a půl, nechodil, a ujížděla mu očka. Brýlky mu napravily šilhání, ale jinak se stále přidává a přidává, i přestože dr. hlásila že se to s věkem lepší, že jak mu poroste hlava budou se dioptrie zmenšovat, je to už více jak rok a půl a pořád to jde opačným směrem.

Joly dostala brýlky v Listopadu 2010, začalo jí ujíždět oko, něco málo jí naměřili atak dostala poloviční hodnoty(2 a 2,5) jen proto aby očka nebyla v křeči a nezačla trvale šilhat. No dneska má dioptrie v plné výši tedy +4 a +5 s cilindrem 180°. No a už musí mít brýlky stále. Tudíš dostala předpis na celé brýlky. Vybrala si fialové.

Jasně dneska jsou brýle modním doplňkem, případně pokud jim budou vadit můžou mít čočky, ale i tak je mi to líto.

PS: konečně jsme pochopila jak teda vidí špatně, mají dle zprávy hypermetropii tudíž to co mají blízko mají rozmazané a to co daleko to vidí. Já si celou dobu myslela, že to znamená že nevidí do dálky.

sobota 30. dubna 2011

Maximálně soustředěná...


Je Anetka když si maluje na počítači. No a muj počítač je po návštěvě u lékaře, tak je Anetku i vidět v odraze :-)

pátek 29. dubna 2011

I tak se dá...


donést nákup domů. Aneb tak tomůže dopadnout když pošlete 7leté dítko do obchodu pro rohlíky a šťávu. Cestou se jí udajně roztrhl sáček, tak rohlíky nesla různě po kapsách. A jako bonus je vyházela na botník, pak se ještě teda divila, že to musí uklidit.

pondělí 11. dubna 2011

Pohled na svět z koňského sedla a zámek Blatná..




Dnes jsme šly na zumbu hned po snídani, no nebyl to zrovna ideální tah, ale všechny vaječiny zustaly na svých místech, pak jsme si daly partičku minigolfu, obídek, kávičku desertík a pak mne čekal koník.

No koník, normální velký kůň a velká ohrada. Rychlo školení "kde se tomu přidává plyn a jak se s tím zatáčí" a pak úžasná půlhodinka :-) kdy jsme si mohla vyzkoušet kdo má tvrdší hlavu, zdá já nebo kůň, Nedala jsme se a koník poslouchal :-) byl to užasné a zvláštní.

Poté jsme s Mater vypustily hodinu zumby a místo ní jely do parku zámku Blatná. A udělaly si dvouhodinovou procházku s focením. Obějktů tu bylo více než dost, stádo daňků, krásný lesopark a zámek.

pátek 8. dubna 2011

Zumba víkend s Valerií


Už dlouho jsme přemlouvaly Val, aby udělala zumba víkend. Nakonec se nechala ukecat, ač to pro ni znamenalo mega práce a starostí. A my všechny jsme mohly vyrazit za zábavou, sportem a relaxem bez dětí.

Já se přihlásila aniž bych tušíla kdo všechno pojede, prostě jsme se těšila že vypadnu a vypustím všechny starosti a pročistím si hlavu. Za pár dnů se ke mne přidala Mater a já byla ráda, že tam nebudu "sama". Nakonec jsme zjistila, že nás jede hromada.

Vyrazily jsme v pátek kolem 4 odpolední. Val hlásila zavřený lochkovský tunel, takže jsme se vydaly přes Beroun a Dobríš, až tam jsme cestu znala a nevagace se inechtěla pouštět, když nás v autě bylo 5 :-) No mohu říct, že jsme se pobavily, nicméně pokud nechcete jet nejkratší cestou nechte se navigovat Ivonkou :-) Nicméně dorazily jsme s úsměvem a těšily se naprvní hodinu zumby. Po ní na večeři, vínko, pokec prostě pohodičku :-)

středa 6. dubna 2011

Pokračuji ve zdokonalování :-)




Pořád a stále chodím na fotoseminář. Pokaždé se dovím spoustu nových a zajímavých věcí. Pořád mne to baví, ikdyž někdy si připadám lehce outsidersky.

DNes jsme si ač se to na první pohled možná nezdá, hráli s barvama.

neděle 3. dubna 2011

Zámek a "expediční schůzka :-)"



A protože jsme se letos rozhodli, zůčastnit se takové malé expedice, vypravili jsme se do zahrady zámku v Hořovicích. Dle internetu jsem čekala teda něco trochu jiného, nicméně zahrady posloužily dostatečně, jednak k výrobě Jolančiny mega boule a modřiny, pak zabavení dětí na dostatečně dlouhou dobu svými pískovými cestičkami. My jsme se zatím seznámili a pobavili s dalšími expedičníky.

A protože počasí bylo krásně slunečno jarní byl to příjemně strávený čas, aby ne plány a představy naší "expedice" dokáží navnadit tak, že nám ani nevadilo že děti byly jak čuňátka do auta jsme je museli vysvléct aby už tak naše ne zrovna blýskavé auto nedostalo další ránu :-)

Tož se těště brzy Vás začnu zahlcovat :-)




sobota 2. dubna 2011

Letiště...


Dnes jsem měla půvpodně v plánu úplně něco jiného. Ale osud tomu chtěl a na start letošního ročníku štafety 1/2 maratonu mi nebylo dopřáno se postavit. Tak jsme měli klidný den s návštěvou letiště. Vezli jsme cestovatele na letadlo a pokoukali letadýlka :-)

neděle 27. března 2011

Oslava třetin...











V ostravě proběhla ve veselém duchu, po pokoji jezdili křečci a v pokoji se sešla spousta lidiček:-)

Bylo to moc milé a Jojata si to užila, a babička s dědou naší návštěvu také:-)