Brodíme... aneb den čtvrtý

Dopoledne se snažíme apson trochu porjet okolí Mývatnu, ale jednak je tu fakt mega množství muchniček a pak, docela nás to zklamalo, vidíme pseudokrátery, přírodní park Hoefdi, kde má být spousta kačen a jiných ptáku, no viděli jsme celý jeden kus. A také skalní město Dimmuborgir. Po té vyrážíme na naší první sopku Krafla a její kráter Vití(peklo). No moje představa sopky jakožto hory s "uřízlou kouřící špičkou" bere za své, nemá uřízlou špčku s kouří ale uplně mimo svuj vrchol :-) Poprvé vidíme jak Islanďané vyuřívají těchto termálních zdrojů a mají zde elektrárnu Leibotn. No né vždy se jim to však povede dokonale a tak když vrtali nový vrt Krafla poslala své ohně a vrt explodoval a vytvořil kráter Vití. Kráter je zaplavený modravou vodou.

Na parkovišti si dáváme místní hotdog( rohlík, smažená cibulka,majonéza, kečup, hořčice a ovčí párek) náš první hotdog v životě placený kartou... Odtud máme v plánu jet znovu do vnitrozemí, při vjedzu vidíme ceduli že dakší benzínka je 280km daleko a my se teda musíme vrátit zpět do 40km vzdáleného Rekjahlídu vzít plnou nárž. Když už tam jsme rozhodneme se ještě navštívit Modrou lagunu severu "Mývatn Naturebath". No voda je teploučká, modravá, ale smaradlavá, mě osobně ten sírový smarad docela vadí. Nicméně zde akumulujeme teplo na další dny, a ani netušíme, jak se nám to bude hodit.

Asi v půl šesté jsme znovu na začátku cesta F88 vedoucí k sopce Askja. Je dost zima a chladno, ale my stejně jedem v autě a očekáváme první brody. Cesta vede lávovými poli sopečnou krajinou podél rozsáhlé a neskutečně široké řeky Jokulsá á fjollum, na které leží vodopády Dettifoss a Selfoss které jsme viděli včera. Asi po hodině a asi 35kilometrech jízdy(jo tak rychle se tam dá jezdit :-)) jsme u prvního brodu, je nám jasné že už to nebude taková brnkačka jako zkušební brod, prozkoumáváme terén a jdeme na to, jedem až jako druzí tak víme že voda nedosáhne o moc víš než k prahům auta. Projíždme natáčíme a máme radost, že je to za náma. Další brod už taková pohodička není, jedeme první a vodní vlna se nám valí na kapotu auta, myslím, že natáčím, ale v tom stresu jsme blbě zmáčkla čudlík a je to jedině dobře záznam by z výchovných důvodů, stejně nešel použít.

Bála jsme se děsně a věděla, že tohle je prostě za mou hranicí. A hlavně doufala, že už nás to nečeká. Před kempem pod královnou islandských hor Herdubreid je ještě další brod, ale už ne tak hrozný jako ten druhý. Přijíždíme do kempu, mírně poprchává, tak rychle stavíme stan a začíná lít a vichr a tak to zůstane s většími či menšími obměnami spíše horším směrem i další den..