pozdní sběr...

Tak takovou úrodičku jsme dneska posbírala na zahradě, škoda jen že spousta jahod už díky počasí nejspíše nedozraje.

Odjezd...

No asi jsme to počasí měli na objednávku neb, ráno už zase prší a je silně pošmourno Traunstein je zahalen v mracích a my vyrážíme směr domov. Zpět do víru všedních dní. Spokojení naplněni a unaveni.

Traunstein 1691 m n.m.

Ráno nás probouzí modrá obloha a sluníčko, posnídáme zbalíme se a vyrážíme na Traunstein. "Vyzvednout ten pytel" (jak jsme se od DH dověděla)co jsme tady před 4 lety nechali. Neb moje fyzičky byla dva roky po porodu Anetky dost mizerná a tenkrát jsme to asi v třetině vzdali. Tentokrát do toho jdu s tím, že to dám, přeci jen se už dýl sportu docela věnuju, běhám, cvičím, chodím na zumbu, prostě jsme jinde než tenkrát ikdyž jsem stihla ještě porodit Jojata. Tohle přesvědčení mne dovedlo až do cíle.
Ikdyž během cesty nahoru tentokrát nestíhal M., ale já prostě věděla, že to dám. Sil jsem měla dost, nohy začly bolet až u první chaty na konci ferraty Natusfreundsteig, kterou jsme jako jednu ze dvou navrchol vedoucích zvolili jako výstupní. Až nahoře jsme zjistili, že jsme to popletli a měli jít nahoru tou druhou abychom došli k nové části asi 150metru dlouhé Dčkové ferraty. Chvili nás (teda hlavně M.) to mrzelo. Nicméně po té co jsme ferratou Henlersteig lezli dolů mi bylo jasné, že touhle bych vrcholu asi nedosáhla. Přišla mi náročnější ikdyž hodně tím, že prostě byla typicky výstupová(a my skákali jak kamzíci dolů), taky už začaly bolet nohy a posledních 300výškových metrů jsem už spílala všemu možnému. NIcméně výhledy na Dachstein, Traun see a okolní hory i udolí byl užasný. A já na sebe jsem fakt fakt hodně hrdá.

Celková bilance: Výstup 1250výškových metrů a 3:30. A sestup totéž. A nohy bych potřebovala vyměnit...

Krimmelský vodopád...

Největší vodopád v Evropě, měřící 320metrů a je fakt mega mega :-).

Trochu mne mrzelo, že i za deštivého chladného podzimního počasí to tu vypadá jak na veletrhu. Nicméně cestou k vrcholu vodopádu jsou krásné výhledy a určitě to stojí za zkouknutí.

Po té jsme se vydali východním směrem k Hallstattskému jezeru přes Zell am See a odbočku na Grosglockner, kam jsme nevyjeli neb reálně hrozilo, že dolů nás kvuli počasí nepustí, tak jsme si tuhle romantiku na letních gumách nachali raději ujít. Zkoukli jsme plánovanou feratu u Halstattu, zhodnotili nereálnost vzhledem k náročnisti a počasí a dojeli až do nám již známeho Gmundenu, kde jsme si řekli, že bud zítra bude líp a dáme tu ferratu co jsme před 4 lety nedali nebo pojedeme domů.

FOTO: Na první fotce je konec vodopádu a ke srovnání vlevém dolním rohu červený človíček :-)

I cesta může být cíl...

No s takovou jsme odjížděli do již jednou odložených Alp na nějakou tu ferratku, kterou jsme měli slíbenou od naší červencové dovolené. Vzhledem k tomu, že celý týden, bylo azuro a právě na víkend se to mělo v celé evropě zkazit(a taky zkazilo) byla šance, že se naějakou reálně dostaneme dost nízká. Ipřesto jsme vyrazili právě s tím, že prostě vypadneme oddychneme si od dětí a užijem si sebe navzájem, prodiskutujeme vše co visí ve vzduchu už dlouho a prostě pročistíme hlavy.

A tak jsme ráno vyrazili. A jak už si pomalu zvykám, naše bezdětné cestování je vždy docela veselé a plné zážitků. Naposled když jsme jeli do Frantovek jsme píchly kolo. Tentokrát nám automatika zahlásila nízký tlak v pneumatikách asi po 50km za dálnici za vytrvaléh a hustého deště. No naštěstí se jen elektronice něco zdálo a kola byla všechna OK. Jedeme tedy dál. V německu leje jak z konve vzdáváme dnešní jakýkoliv výstup kampoliv a píšu Trollikovi o adresu nějakého obchodného centra v Mnichově. Až posléze jsme pochopili její narážku na to, že "to bude taky adrenalín" něco takového jsme u nás snad ještě nezažila v OC lidí jak kdyby byl v celým Mnichově jen jeden, fronty se stály na vše i na WC!!. Nicméně jsme si ho prošli M. se podíval jak vyrábí konkurence a kam jdou jejich směry já se kochala věcma. A oba jsme se nadchli v obchodě Desigual no nic jsme si nekoupili, ale byla to nádhera. Po té co vzdáváme frontu na kafe vyrážíme dál. Počasí se začíná leopšít a občas vyleze i sluníčko a tak si to jedeme směr Rosenheim a najednou opět PÍP došel olej. To už jsme se fakt nahlas smála. Zastavujem u benzínky a olej doplňujeme, naštěstí teda tu poslední důležitou chladící kapalinu M. doplnil těsně před odjezdem. a tak vyrážíme dál a už se nám rýsují vrcholky Alp ,a cože to nevidíme souvislou sněhovou pokrývku a ne jen na uplných vrcholcích.

V ten okamžik je nám jasně že hřebenovky nebudou to pravé ořechové a měníme plán a jedeme na Krimmelský vodopád. Cesta je nádherná hory také venku zima ale probleskuje sluníčko. Kolem 19 hodiny jsme v Krimmlu a hledáme ubytování všude je plno neb je tu místní fest, no na ulici jsme tolik přiopilých snd v životě neviděla. Nicméně v jednom penzionku místo bylo tak sláva z okna koukáme přímo na 320m dlouhý vodopád. Nádhera!!!

Lenivá...

Jsem mamka. Ve srovnání s načančanou Anetkou jsou Jojata ochuzena o ty krásný lokýnky a košile a výstavní oblečky. Povětšinou je raději nechám v teplákách, nebo oblečení ve kterém klidně mužou po příchodu domů vběhnout na zahradu. Když jdeme na cvičení, koukám jak jiné maminky děti převlékají z formálního oblečení do tepláku, já jim jen dám papuče.

no a pak když se náhodou, přiznávám že pod vlivem toho pohledu na pečlivou maminku na cvičení, vytáhnu(no nejdříve zakoupím(stydíci se smajlík) ) džíny a šatičky děti výskají a poskakují radostí.

Najednou si říkám, jsem lenivá, zlenivěla jsem, vše dělám tak, aby to bylo co nejpohodlnější, nejrychlejší, a pod vlivem jejich radosti z neobvyklého oblečení, si sama sobě slibuji, že se budu více snažit.

Pražský jižní okruh...

Původně jsme tento víkend měli být s M. někde na ferratách, ale vzhledem k předpovědi počasí, jsme to odložili na příští víkend. Díky tomu se naskytla šance jít se podívat na den otevřených dveří na Jížním okruhu Prahy.

Stavba je to převeliká má spousta nej. Nejvyšší most o výšce 65 metrů nad Lochkovickým udolím a nejdelší estakádu přes Radotínské udolí soutoku Berounky a Vltavy s dvěma mimourovňovýma křižovatkama. Délka estakády je 2,055km.

Takže jsme se těšili, dle propozic měl být DOD právě na této estakádě. Nevím z jakého důvodu vše přesunuli na rovný usek až za tunel vedoucí právě k mostu. Nicméně projíždka na bruslích byla super po rovné betonové vrstvě to jelo jak po ledě no a kousek po asfaltu byl teda dost vytřepaný. Díky změně místa jsme se ale vůbec neměli šanci podívat na ty technické skvosty estakády. I přesto jsem si to já užila a babička snad taky ta si hezky prošla zhruba půlku otevřené trati.

Cvičenci ...

Tak jsme dneska s Joníkem a Jolankou absolvovali první lekci cvičení. Popravdě jsme byla trochu skeptická, protože mi Jojata přišli na samostatné cvičení ještě malí, ale byla jsme příjemně překvapena.

Jolanka se klasicky styděla Joník dychtivě lapal vše co cvičitelka Evča řekla, prvních 10minut bylo rozpačitých, ale pak oba tak ze 75% dělali vše co měli, děsně se smáli a moc si to užili. A to je dobře, tohle prostě budou Jojata dělat. Takže kromě školky na 5 dní v měsíci, budou chodit ještě na cvičení, doufám, že ve školce se jim bude stejně líbit. Ale to poprvé ás čeká až v říjnu :-)

Eminka...

Tak už Rozinka není sama, ale má k sobě Eminku. Je to papírová králičice beranka a je dvojnásobně velká jak Rozinka přesto si Roza hned sjednala v domečku pořádek :-)

Zatím se Ema docela bojí ale snad z ní bude mazlík jako z Rozy.

Poprvé sama do školy...

Nevím kdo byl nervozní více, zda my rodiče, nebo Anetka. Dnes šla poprvé sama do školy. Teda s Adélkou. Tak snadholky došly kam měly a včas.

Anetka chodí děsně pomalu, tak jsem řekla Adélce at jí trochu popohání, načež Any nasadila závodní tempo a Adélka jí musela dobíhat.

Tak uvídíme odpoledne co se dovíme :-)


FOTO: z mobilu a z auta pak už jsem jela jinam, ale touha kontroly byla velikáááá :-)

27:37 a 505

Tak to je můj výsledný čas na TESCO Grand Prix Praha 2010 Adidas běh pro ženy 5km.

Byl to neskutečný zážitek, na startu rozcvička z Hufem neskutečně jsme si to s holkama uživaly, prostě užasné odreagování a zahřátí, natěšení a ani nebyl čas začít být nervozní. Pak start ani jsme se nenadály. A už to bylo, běh s neskutečnou podporou diváků ,adrenalín stříkal všemy směry a já já si to maximálně užila, neb vědomí, že 5km běhám běžně a tedy, že se nemusím bát, že bych to neuběhla mě uvedl do klidu a mohla jsme se soustředit jen na ten zážitek. když jsem vbíhala na Staroměstké náměstí a před sebou měla ještě poslední kilometr Celetnou a kolem Stavovského divadla zpět na náměstí, do cíle dobíhaly závodnice s časem 23minut a já věděla že tu 28minutovou hranici prostě musím pokořit.

A dala jsem to!!! měřený čas 27:48 a reálný 27:37

Oproti jarní 5tce na štafetovém půlmaratonu s neskutečnou lehkostí a užasným pocitem. Nebolí mne celý člověk, jen jsem příjemně unavená a hlavně spokojená.

V závodě jsme potkala Šuldu a pak ještě v cíli, tak jsme hodily fotku aspoň na mobil, další fotky budou od Helči tak uvidíme :-)

Srdíčko...

"Mami jaká buchta ti chutná více bílá nebo hnědá", ptá se Anetka nad bilohnědou banánovou buchtou.

"hnědá" odpovídám a dělám si dál své.

Za chvili mne čekalo překvapení :-)

No není milá :-)

Léto?

Ale kde pak podzim už ťuká na dveře, ale u nás na zahrádce to vypadá celkem letně :-)

Jahody si dávají druhé kolo a díky docela častým dešťum jsou krásně veliké a i sluníčko je zvládá červenat. Maliny konečně po dvou leche taky ukazují, že umí no a ostružiny k téhle době prostěpatří, takže chodíme po zahradě vychutnáváme podzimní sluníčko a k tomu zobeme dobroty které nám zahrádka nadělí.

Čerpáme energii v této pro nás náročné době. Any má za sebou první týden ve škole, jsou tam pořád nějaké změny, pořád novinky, pořád si na něco zvyká.

Jo a v úterý si jedem pro králičici, ať Rozinka není sama, už se moc těšíme Any počítá dny a nemuže se dočkat.

Maminko jak se pozná, že králík umřel...

tak takové dotazy u nás přišly, když se Any dověděla, že Evelínka svou nemoc nezvládla a v zvířecí nemocnici umřela. Asi nejhuře jsme to nesla já. Dost mne mrzí, že nějací chovatelé neřeší takovou základní věc jak přeléčení králíčků. No Rozinka se léči preventivně taky a už jí hledáme kamarádku, tentokrát vybíráme rozumněji, tak snad nás podobné smutné chvilky nějakou dlouhou dobu nepotkají.

Nad věcí...

je prozatím Anetka co se vážnosti školy a školní docházky a studia týče. Zatím si asi neuvědomuje, že to není školka.

po rozhovoru s Katkou jsem zjistila, že Any má mít na zítra do školy krabičku od sirek. Pravda když jsme řešily úkoly dotaz zněl pouze "máte dneska domácí úkol? A tak jsme šla za ní a ptám se lépěji

"Anetko, co si máte zítra donést do školy?"

Anetka na mne koukne zamyslí se a řekne " koně, živého"

Jako vůbec si nepamatovala co si mají donést, ale prdel si ze mne dělat bude, opice jedna...

Poslala jsem jí ať si to u Terezky zjistí, no styděla se, ale šla, zachránil jí fakt, že Katka zrovna telefonovala a říkala Jirkovi "hlavně dovez ty "sirky" vzpoměla si na to šup...

Pak jsem vysvětlovala, že si to musí pamatovat a nahlásit jinak dostane poznámku nebo pětku a zní vypadlo prozměnu "my ještě pětky nedostáváme" jako kam tohle povede...

Školačka...

Tak je to tady. To naše miminko, které jsme si před 6,5 lety donesli domů a o kterém jsme nic nevěděli, koukali na ně z dálky a řešili co s "tím" budeme dělat...

Šlo do školy!!!

Už to není miminko, už to není batole, ani školkáček, je to žačka. Bezstarostné dětství zkončilo a začaly povinosti. Snad jí to půjde a těch minimálně 9 let, když to půjde dobře tak 13 let a třeba i 18let studií bude zvládat s grácií a úsměvem.

První dojmy. Mrzelo jí, že se dneska neučili, no to se asi brzy změní.

Je trochu smutná, že do lavice na ní nezbyla žádná známá holčička, sedí s Klárkou z vedlejšího města. Mimochodem je to docela slušná kopie jak vizáží, tak stydlivostí. Snad si holky budou rozumět.