Anetky první cyklo závody

No jel táta a mne napadlo, že to muže Anetka taky zkusit :-) Jela svou dětskou kategorii na Author50český ráj

No pro začátek jsme se domluvily, že bude fajn, když to ujede. Byla suprová 5metrů před cílem spadla, ale nasedla a dojela to :-) 29 z 32 :-)

Čtyři roky!

Joník 13,2kg 97cm

Joly 14,7kg 101cm

Joník počítá do 20, vyslovuje r a občas ř, je zvídavý, zkoumá a pořád se ptá. Zapíná zip.

Joly krásně zpívá, rychle běhá, je to mazlík. Zapíná zip.

Výchova lásky k vědění ...

Protože sobota pro děti moc zábavná nebyla, chtěla jsme pro děti vymyslet něco zábavného na neděli. A tak jsme využili naši lokalizaci v Bedřichově k návštěvě IQparku v Liberci. Já mám takový typ výstav moc ráda, a děti byly nadšené. Zaujaly je především vodní hrátky, mega bubliny, Joníka pak třeba i demonstrace odstředivé síly, Jolanku hudební nástroje a všechny se svorně bály v černém labyrintu :-)

Od naší poslední návštěvy asi před 4 lety IQpark hrozně rozšířili, takže jsme tam byli snad 4 hodiny a měli toho nakonec plný kecky :-)

Bedřichov a NAC 2011

M. se rozhodl, že je třeba prověřit své schopnosti a rozhodl se, že taky vyzkouší jaké to je mít startovní číslo. No a to by nebyl on, kdyby si nevybral rovnou něco extrémního. Teda aspoň z mého laického pohledu.

Rozhodl se že pojede Novaauthorcup 2011 v Jizerských horách. 63km převýšení 1580m.

A aby to bylo ještě pikantnější z babího léta se stal rovnou drsný podzim. Takže pršelo, foukalo sněžilo a byly asi 4°C.

No M. s kolegou se nenechali odradit a před 10 ranní odjeli na start.

Já s dětma a Julií, jsme se rozhodli, že jim budem fandit na občerstvovací zastávce na 53km. Díky endomoda jsme věděli jak si vedou a tak jsme je šli vyhlížet až v pravou chvíli a jen díky tomu jsme neumrzli:-)

Chlapi jsou borci a dali to. Byli durch mokří, špinaví ale spokojení!!!

Ppřijela k nám ...

vzácná návštěva :-)

Babička Renatka a děda Vláďa. A protože přijeli na dýl jak na víkend stihli jsme toho spoustu.

Navštívili jsme Křivoklát, Anetka absolvovala s babičkou a dědou prohlídku.

Jolanka si babičku získala, svým pozpěvování "houbičky kde jste?" při hledání hub v lese.

A stihli jsme i focení :-)

Bylo to moc fajn, a slíbili, že přijedou i na Vánoce jupííííí :-)

Že bychom ...

měli doma kluka?

Tak si tak v klidu jdu vyzvednou do školky ty svoje dvě zlatíčka. A po pozdravu mi paní učitelka hlásí.

" právě se tu Joník pral s Oliverkem"

já žasnu, prý docela navážno, ale říká to s nadhledem a lehkým úsměvem, musela jim to zatrhnout.

No to nám to teda brzo začíná, že by se náš hodný a klidný Joníček, začal vybarvovat?

Na můj dotaz zda a proč se pral Joník odpověděl
"já jsem se nepral, on mne pral" :-)

a je to ... prádlo je vyprané, asi si koupím domu vizír :D

Změna je život...

a tak jsem se změnila, trochu více než bych chtěla, ale díky mému fotografickému "umu" to na monitoru nevypadá tak "divně" jak ve skutečnosti.

Opět po roce s trochou zklamání...

Opět po roce jsem se postavila na start Matonni grand prix Praha, adidas běh pro ženy na 5km. narozdíl o loňska jsem netrénovala a kupodivu bylo to poznat, idkyž 5km jsem si asi 10dnů před závodem cvičně uběhla, tudíš jsme vědla že to dám, byl to převeliký nápor na nervy. Čtvrtý kilometr jsem měla fakt velkou krizi, myslela jsem, že to nedám ani pod 30minut, pak jsme se ale vzchopila a pátý kilometr běžela jak o závod :-)

Výsledný čas vidíte na diplomu umístění také, no na to, že tam bylo cca 1500závodnic, asi dobrý, pro mne osobně zklamání v podobě téměř dvouminutového zhoršení oproti loňsku. Tož výzva do dalších běhů, bez tréningu to fakt nepujde!!!

Po našem běhu jsme pozorovaly mužskou a od letoška poprvé vlastně smíšenou desítku. Helča mne hecuje že jí příští rok dáme. No když jsme věděla jak běží rychle, nevím nevím. Každopádně hezkej cíl že :-)

1.září

Tak jsem se rozhodla, že krom cestopisu napíšu u nějaké další infa. ´

Anetka jde do druhé třídy, jde za mazačku a pomalu nám ani nedá pusu.

Joník a Jolanka si to kráčí doškolky dnes natěšeně a poučeně, že tentokráte budou chodít do berušek.

Joník má značku "zelené vajíčko" a Jolanka "červenou vázu" trochu se stydí, ale jdou bez problému. Já ze školky jdu zase do školy a vyzvedávám Anetku. Jako není to divné, školáci mají první den jednu hodinu, školkáčci rovnou čtyři.

PoO se vydáváme do mekáče, mají tam šmouly a děti je milujou tož jim udělám radost. No a překvapí mne rozhovor mezi Jojaty.

Joly radostně:" budeme papat šiščky a unolky a maminka lambulgel"
Joníkvýchovně Jolance:" maminka papá HAMBURGER"

Jo přesně tak, nejen, že Joník neskutečně krásně mluví, skáče mu mimo ostatních písmen, i R a Ř, ale ještě poučuje Jolanku, jako by on ještě nedávno nemluvil stejně.

Blaá Loney... aneb den šestnáctý poslední

Po snídani se snažíme zabalit obsah Jimnyho do dvou batohů. Ač se to nezdá podaří se nám to. A vyrážíme do nejslavnějších geotermálních lázní Islandu.

Blaá Loney "koupaliště" v odpadní vodě z nedaleké geotermální elektrárny. Než mi to došlo, jsem při představě koupání v Ostravské laguně chemických závodů, byla znechucena. No voda se elektrárně "jen" ochladí že.

Ale koupání uprostřed černého lávového pole v bílo modé slané vodě příjemné teploty, ze které se díky venkovní teplotě kouří, je prostě neskutečná romantika :-) A taky velký bussines, asi první se kterým jsme se na Islandu setkali. Do odletu letadla zbývají jen hodiny a ty trávíme tady, je to příjemný relax a tak nám čas hezky utíká a nestíháme být ani nervozní.

Pak se ještě pokusím vysklít celoskleněnou stěnu, když se ženu na terasu abych si udělala fotky hezky z výšky a už si to šineme na nedaleké letiště v Keflavíku. Tam si ještě běžím odlovit aspon jednu tradční kešku na Islandu(najdu, ale nemám tužku :-(). Na parkovišti necháme našeho Jimnyho odemčeného s klíčkama v přihrádce a za dvě hodky, už koukáme z letadla,na vzdalující se Island plni dojmů a zážitku na celý život.

Reykjavík ... aneb den patnáctý, předposlední

Probouzíme se do slunečného, dne. To západní pobřeží je prostě o výrazný fous přívětivější. A protože spíme v civilizaci balíme a těšíme se na čerstvé pečivo k snídani, jenže to by jsme nesměli být na Islandu, že. Jeho dalším specifikem, je asi unikátní otvírací doba. K Bonusu přijíždíme krátce před 10 ranní, je zavřeno. Otvírací doba 12-18:00. No nakonec volíme jako snídaňové stanoviště benzínku. Zastavujem na odpočívadle u fjordu a snídáme. Cestou pod mořem se pak dál řítíme do hlavního města.

Parkujeme u radnice a našim cílem je reliefní model Islandu. Až nad tím to cca70m2 modelem si užasneme nad tím co vše jsme viděli a taky nad tím co jsme neviděli. KOnečně si dokážeme představit rozlehlost ledovců na Islandu které se nám moc neukázaly. Obcházíme velkou mapu a žasneme jak malé bylo naše putování které nám to tohoto okamžiku přišlo jako neskutečně obsáhlé.

Z radnice se vydáváme do přístavu, a pak do nejrušnější ulice Laugavegur plné hospůdek a obchodů. Dojdeme ke kontroverzní betonové kategrále Hallgrimskirkja ve tvaru vesmírné lodi. Ta je bohužel zavřená, protože tam probíhají pohřby. Přístupná veřejnosti bude po 15 hodině a tak se vydáváme zpět na Laugavegur(cesta k prameni) a v přijemné restauraci si dáváme oběd. Konečně se odhodlávám a dám si "ovci". Byla výborná, nesrovnatelná s ovčími párky, které jsme si koupili asi před týdnem a které ve mne vyvolaly odpork k pokrmům tototo původu.

Odpoledne se vracíme ke katedrále, je již otevřena veřejnosti a tak se jdeme kouknout na 15metrů vysoké varhany s pěti tisíci píšťalami. A máme štěstí, varhaník, si jde trénovat a tak si ji můžeme poslechnout.

No a protože duchovna už bylo dost vydáváme se kam jinak než do "lázní". Ty jsou prostě na Islandu užasné. Venkovní bazény s vodou nejméně 29°C , a se spoustou malých daleko teplejších, které se ani nedají vyzkoušet.

Cestou k modré laguně, kde máme naposled na Islandu přespat, projíždíme ještě další pobřežní města. Udivuje nás lávové pole s výstavními golfovými hřišti. Takové oázy nádherného golfového trávníku v lávových polích. Prohlídneme si z venku Modrou Lagunu a odjíždíme do nedalekého kempu.

Jeskyně ... aneb den čtrnáctý

Po snídani z domácích vajec se vydáváme dále na západ k světlezelenému kráterovému jezeru Greanavatn a k termálním pramenům Seltún. Tady ještě v roce 1999 stříkal gejzír, který ale vybouchl a zbylo tu po něm velké šedavěbublavé a smrdící jezero. To si tak hezky uvědomíte, že je to tu fakt celé "živé". Odtud projíždíme lávovými poli, vidíme čím dál hustější osídlení, ale Reykjavím jen projedeme a vyrážíme od něj dále a sever. Původně jsme chtěli projet i severozápadní fjordy, ale na to prostě už nebyl čas, tak jsme se rozhodli že, zajedeme aspoň kousek. Projedeme šestikilometrovým tunelem pod mořem, čím si zkrátíme cestu z 60 na 19km, to je dobrá ne?

Stavíme se na výborný oběd v městečku Borgarnes. A odtud zase na východ k největší jeskyni na Islandu Surtshellir. Trochu bloudíme, aby ne. V tak nějak podvědomě hledáme nějakou horu a ono ejhle. Vchod do jheskyně na Islandu najdete snadno, jen musíte hledat velkou díru v zemi...

Tohle je další zvlášnost islandu, většina zajímavých míst, je plně přistupná, nikde není nikdo kdo by tam hlídal, nejdejbože vybíral vstupné. Takže u jeskynního systému to není jinak, naopak, je doporučeno do jeskyně jít s čelovkou a zdůrazní Vám že máte dávat velký pozor.

Tož jakmile najdeme první dírou jdem na to, no já se zaseknu po pár metrech a M. o kousek dál, Jako dle plánku se dá projít až k dalším otvorům, ale světélko v jeskyni nevidět.

No a moje kámoška klaustrofobie, my vysvětlí, že tohle fakt ne. Takže se projdeme po povrchu v kolem dalších asi 5 děr v té poslední se projde i M. Já si v klídku počkám nahoře a doufám, že nebudu čekat věčně.

Odtud se vydáváme k dalšímu vodopádu, tentokrát to má být spousta malých kaskád průzračné tyrkysové vody. Tak se těším o to víc když cestou k jeskyni, jedem po druhé straně krásné modré řeky na které vodopády jsou. Když dojedem k Hraunfossaru jsme zklamaná kaskády vody vytékající z pod lávového pole porostlého mechem jsou sice okouzlující, ale téměř vůbec modré. Při velké snaze tam trochu modré barvy najdu,a le řeka je opět šedivá a nehezká a mě to prostě přijde divné když cestoutam byla krásná modrá. No nic no jedem ještě zkouknout největší termílní pramen na Islandu Deildartunguhver. Ten chrlí 180lvody za vteřinu o telotě 97°C. No hned tady vodu čerpají a vytápí s ní město Borgarnes i přes 60km vzdálené Akránes. Je to kopeček a z něj na několika místech tryská horká voda a ze ktré vzniká řeka ze které se dlohou dobu kouří a je lemována potrubím :-)

Dojedeme do Borgánes zajdeme si na bazén, a v kempu stíháme neskutečný západ slunce. To je výhoda místních dlouhých letních dní, slunce zapadá až kolem 22 :-) a i tak v noci není uplná tma.

Papuchálci.. aneb den třináctý

Možná jsem srab, možná mám hranice někde nizko. Ale já se fakt bála...

Dnes byla na pořadu dne jižní stezka za horami, dle Suchardy nejkrásnější ale hlavně nejobtížnější cesta. Možná by stačillo, že by mi nedali přečíst popis brodů cestou, ale dali. No když několikrát čtete´, že vody bylo po okýnka, že je tam silný proud, že hloubka byla 70cm a brodivost našeho auta je "jen" 50cm. Najednou mi přišlo, že už stačilo. Že prostě v nejlepším se má přestat. A tak jsme přestali, naši spolucestují jeli tedy jižní stezku za horami bez nás. A nám tím vznikly následující tři dny, kdy se hodláme sami vypravit i do civilizovanějších částí Islandu.

Dnes jsou teda na programu i papuchálci, už jsem jich sice pár viděla, ale...

Vyrážíme tedy z Helly jihovýchodním směrem po D1. Ještě s krátkou zajížďkou na sever k muzeu Keldur. Odtud na Seljalandfoos, vodopád který teče z převysu, tudíš se mužete projít i za ním, a podívat se skrz ty mega masy vody a uplně se stratit v tom rachotu co vydává.

62metrů vysoký Skogafoss je dalším z mega vodopádů. Tole je tady fakt neskutečné, vubec si nedokážeme představit, kde se pořdád takové masy vody berou, pořád a pořád a pořád ...

Hned vedle je největší muzeum Skogar. No po těch krásný malých staveních, docela mega, ale tak nějak divné. Sice vidíme jak se tu žilo, jsou tu domečky, škola kostel ale také muzeum dopravy a podobné, prostě už moc velká masovka. A tak jej opět v děšti projdeme a vyrážíme dál směr mys Dyrholaey. Cestou nás mrzí, že je ošklivě, ledovec Eyjafjallajokul (koni činná sopka) je v mracích a z Mýrdalsjokullu vidíme splaz Solheimakoll od kterého nás opět vyžene silný déšť, škoda dalo se dojít až k němu a byly by tu hezké fotky.

Než dojedeme na mys počasi se vybere a nás čeká mega překvapení. Kolonie Papuchálků. Tito zvláštní ptáci s ještě zvláštnějším letem jsou tu v neskutečném množství. Téměř se nebojí a my je pozorujeme hezky z blízka. Pro mne misse splněna, další zástupce islandské fauny.

Cestou zpět(vracíme se po stejné trase) se stavujeme v kempu v Helle pro stan, jsme si řekli že třeba večer bude suchý, no apsoň uvnitř uschl. Z venku je mokrý od častého deště.

A míříme si to do kempu v malém městečku Strandakirkja. Krásný kemp zdarma s možnosti koupení čerstvých kachních vajec. Už se těšíme na snídani :-)

Hekla... aneb den dvanáctý

Asi nejvýraznějším bodem dnešního dne je Hekla, velká stále zasněžená hora a mimochodem další sopka. Pokračujem severní stezkou za horami dále na západ a tak jí objíždíme ze severu. Je na ní úžasný výhled a působí velmi majestátně.

Haifoss je další ze serie islandských fossů, už nás to vlastně ani moc nebaví, nicméně nám nedá se nezajet na ně podívat :-) Odtud se vydáváme do Pjodvedisbaer, muzea které zrekonstruovali dle nedalekých nálezu vikinkské domácnosti. Jde opět o travní domeček.Všechny místnosti jsou spojené nemají okna, jen díru ve střeše na komín.

A míříme hezky k pobřeží, sluníčko svítí a projíždíme, krajinou plnou koní, Islandských krásných koní zkoukeme další foss Trollkonuhlaup. Dorážíme, do městečka Hella.

Volný den aneb Blahnukur... den jedenáctý

Dnes se naši spolujezdci rozhodli, že tady chtějí den zůstat a vypravit se na devítihodinovou turu barevnýma horama. Tak my teda zůstaneme také, nicméně devítihodinová tůra, není naším snem, ani když nejsme unaveni z deseti dnů putování, a tak je necháváme jejich osudu a my si hodláme udělt v této krásně barevné oblasti volný den.

Nicméně nehodláme jej strávit ve stanu a tak si vybíráme, klasickou tůru toho místa. Rozhodneme se, že zdoláme horu Blahnukur a přidáme si k tomu nějaké ty čmoudíky. vydáme se tedy na čmoudíky, těch jsme již na islandu viděli požehnaně a začneme stoupat k vrcholku, už z dálky nás trochu překvapí, že cestička kteriu vidíme je podivně rovná, no brzy pochopíme, tady se s nějakým vrstevnicovým stoupáním neštvou a celých 400m převýšení prostě vede přímo vzhuru štěrkovým povrchem, docela zabíračka, ale při představě že tudy jdeme dolu, jsem v podstatě štastná, že se drápem nahoru. Takže totáln promočemá aniž by pršelo dosahuji vrcholu. A ten výhled je užasným Barvené hory jsou opravdu brevné, míchá se tu oranžová, zelená, šedá, s modrou oblohou. Hledáme obsidiány a riolity. zase jsme o fous chytřejší a na vrcholku se snažím vyfotit panorama, když už jsem se tam škrábala se stativem že:-)

Po chvíli je mi ale zima, neb jsem totálně propocená. Tak se vydáváme druhou přístupnější stranou dolů. No a pak šupky dupky hezky do horkého potoka, je to balzám na unavené svaly. Po obědě a chrupce se ještě vydáme sezoním řečistěm na procházku k dalším čmoudíku, odtud nás ale vyhání déšť, tož si aspon zaskáčeme přes ramena a ramínka říčky.

Soutěska Eldgja a Ofaerufoss... aneb den desátý

Dnes máme v plánu pokračovat ve vnitrozemských cestách. Nejprve si jdeme projít soutězku Fjadragljufur s až stometrovou hloubkou a nádhernou říčkou ´a krajinou. Dnesuž teda zelená nesvítila tak jak včera, když jsme tudy jeli na Laki. Včera chvílema prosvítalo sluníčko a to ten zelený mech dostal neskutečnou barvu. Dnes je pod mrakem, ale nevadí.

Od sud se vrscíme do Kirkjubaejarklausturu na vodopád Systrafoss, vyběhneme se na něj kouknout i z vrchu. Pak kouknem na "kostelní dlažbu" jde o pole vydlážděné malými šestiuhelníkovými čedičovými dlaždicemi. Vezmeme benzín nakoupíme a vydáváme se znovu do vnitrozemí. Tentokrát severní stezka za horami, aneb cesta F208 přes soutězku Eldgjá do Landmannalaugaru.

Edlgjá je 70km dlouhá soutězka, kterou se my vydáváme ke 3km vzdálenému Ofaerufossu. Vodopádu se dvěma kaskádami, který je symbolem Islandu, akorátže dneska už nemá skalní můstek. Je to opět úchvatná podívaná, cestou potkáváme cedulky na kamenech, které spadly ze skály dolu před necelým měsícem, není to zrovna příjemný pohled nahoru.

Odtud pokračujeme kolem jezera Blautulon, brod jezerem je zavřený, že by pozůstatek nedávného utopení českého tatrabusu? No popravdě, já jsem si oddychla a jezero jsme objeli hezky po cestě. Stejně brodíme snad stokrát, už to ani nepočítáme nicméně já se stále bojím toho, že to autíčko utopíme. To ještě netušíme, že těsně před vjezdem do kempu jsou dva dost hluboké brody. Takže se opět nadechnu a nedýchám, dokud nevyjedem na druhé straně.

Postavíme stan a hned se jdeme zahřát. Tentokráte do potoka :-) míchá se tu teplý a studený tak je třeba si najít to správné místo, tak aby vám nebylo moc horko ani zima. A teplota vody se změní pokud se někdo ve vašem okolí ve vodě pohne, protože se zěmní proudy.

Vatnajokul ... aneb den devátý

Včerejší večer a ještě dnes jsme se pohyboval v oblasti největšího evropského ledovce Vatnajokul, moc nám ze své krásy ukázat nechtěl jak včera tak dnes se schovával v mracích. Tak jsme si aspon zašli podívat na ledovcový splaz Skaftafelljokul. Velký šedý ošklivý, musíte dost douho zkoumat než zjistíte, že to na co koukáte je fakt ledovec, je plný popílku a vypadá spíše jako skála.

Pak procházka na další foss, tentokrát svartifoss, no takový "čůrek" který ale teče ve skále tvořené černými čedičovými varhany.

Odtud se vydáváme na další vnitrozemskou cestu a to F206 do oblasti Lakaggar a sopku Laki, a krátery, které jsou památkou na nejkatastrofičtější událost v historii Islandu. V roce 1783 se země roztrhla v puklině dlouhé 25km a 7měsíců chrlila lávu a vzniklo lávové pole o 600km2. Vše bylo zasaženo popele a otráveno flourem, populacena Islandu klesla k 38tis. Narozdíl do ostatích povětšinou černých míst kde řádili sopky, takdy je odnevidím do nevidím zeleno. Na tom převelikém lávovém poli už za ta století začal růst mech. je to opět impozantní podívaná cestou ještě zkoukneme Fagrifoss. Když dojedeme k Laki pro změnu prší, takže se nevydáváme přímo na Laki, ale "jen" obcházíme menší krátery u ní. Kempujeme ve vnitrozemí v tábořišti Bagil kde je WC za vodou, třeba přeskákat potuček:-)

Jokulsarlon ... aneb den osmý

Prší, prší ... no jak jinak. Spolujezdci, se nvzdávají původního plánu a jdou na blízký vodopád Hengifoss, my už máme fossů(islkandsky vodopád) dost na to abychom šli cíleně v dešti, a říkáme si že na popřeží snad nebude tak pršet. Navíc nás oba prostě fascinuje, takže se opět rozdělujeme a my vyrážíme po D1 a užíváme si procházky v zálivu Breidalsvik, kde je po odlivu pláž plná modrých mušlí, v černém mokrém písku se odrážíte jakoby jste chodili po vodě, pak přejíždíme do městečka Djupivogur, kde si v Langabud bývalém skladišti, jatkách nebo sněmovní síni(1850) dáváme polévku. Já jak jinak než rybí. V ceně polévky je i kafe, voda a hlavně úžasný chléb a máslo co hrdlo ráčí. Najíme se prozměnu zase jako lidi u stolu a pokračujem po pobřeží dál. Opět procházíme pobřeží skaliska, já fotím a jsme rádi že neprší, jen fučí a je všelijak jen ne krásně. V Hofnu čekáme na naše spolujezdce a pak společně vyrážíme k ledovcové lagůně Jokulsarlon. Je před 18 když tak dojíždíme a stíháme,hned po tom co nám spadne brada z bílomodročerných ledových ker plovoucích v laguně, naskakujem na poslední dnešní projížďku po laguně.

Dostává se nám zajímavých informací o vzniku, stáří laguny je 80let, a kupodivu jí nemá na svědomí globální oteplování, ale mořská voda, která rozpouští ledovcový splaz, který byl původně až k pobřeží. Ochutnáváme 1000let starý led právě vylovený z laguny a kocháme se pohledem na obrovské ledové kry plovoucí po jezeře. No a jako bonus máme ty vyhledáváné tuleně. Po projíždce je ze břehu fotíme snad hodinu, pak už jsme celí zmrzlí a vyrážíme zakempovat do kempu Svinafell.

Ptačí kolonie... aneb den sedmý

Dnes nás již poněkolikáte dostane další "zvláštnost" života cestovatele na Islandu. Stanujeme v městském kempu, no je to louka a na ní stojí budky s WC, sprchou, a malou otevřenou kuchyňkou. Není to oplocené, není tu správce, prost přijedete a kempujete a večer nebo v tomto případě ráno přijde dovojice a vybírá příslušný poplatek. Dosud na tom není téměř nic zvláštního. Jenže, oni vytahují přenosný platební terminál a my opět platíme platební kartou. Tou tu totiž zaplatíte všude i třeba obyčejný hotdog ve stánku. Dnes už vím, že se nám to povedlo, zacelou dobu pobytu na islandu jsme nepotřebovali Islandské koruny, ani žádné jiné měny. Stačí vám platební karta.

A vyrážíme popobřeží a hledáme, můj teleobjektiv je v pohotovosti a nakonec nacházíme. Je to přesně jak popisují v průvodci. Stojíte na útesu a dole pod váma bouří moře a jeho hlasitý zvuk překřikují stovky možná tisíce ptáků. Někteří lítají, jiní sedí hlava na hlavě na útesech a nebo plavou ve vodě. Stačí chvíli stát a zapostouchat se, octnete se rázem v úplně jiném světě.

Když se nabažíme vyrážíme zase na jih, směr Egilsstadir. Tam nakupujeme a vyrážíme obhlédnout jeden z východních fjordů Mjoifjordur. Cestou vidíme spousty bezejmených vodopádů. Opět prší a tak je fjord docela v mracích. Nakonec kempujeme v Altavíku u jezera Lagarfljot. Stan stavíme opět v dešti, ale už jsme zběhlí, takže je to chvilka a večeři uvaříme opět ve stanu.

Brodím... aneb den šestý

Ráno neprší fouká a je zima, ale líp jak během předchozího dne. Balíme a vyrážíme, nejprve je v plánu kontroverzní přehrada Karahnjukar, kterou postavili kvuli elektrárně pro budoucí továrnu na výrobu hliníku. Jde o to, že na Islandu jsou "levné zdroje" el. energie, jednak z termálních pramenů a pak z toho neskutečného množství vody v ledovcových řekách, a to sem prostě táhne provozy na el. energii velmi náročné. Jako všude i tady se bojuje proti kvuli vlivu na životí prostředí, v průvodci psali, že se stavím no dnes už je dávno v provozu.

Cestou tam řídím, já, což není poprvé, na kamenité hrbolaté prudké cesty jsem si už zvykla, holt to háže všemy směry, ale ještě jsem nebrodila a nemám v plánu to zkoušet, jenže když už projíždím asi 20 blátivou kaluž, po včerejších deštích velikosti přechodu pro chodce na běžné naší cestě, přichází další brod a když vidím na autě před náma, že to "jde" tož se nadechnu a jedu, je to zvláštní pocit, musím jet hodně pomalu píšou 4-6km/h a bez nohy na spojce, tudíž na jedničku a jakmile vjedete do vody auto začne zpomalovat, neb voda ho prostě brzdí, plyn mám snad až na podlaze, občas začnou prokluzovat kola v štěrku, pořád nedýchám, nadechnu se až jsme zase na "cestě". A co myslíte natočený to nemám, že :-) zážitek velikej, adrenalín mi brní v celém těle, ale mám radost, pak projedu ještě asi dva brody, vyjedu mega kamenýkopec na jedničku a tak, prostě jsem chvili pravý řídič auta 4x4. Dorážíme na přehradu, je zvláštní vidět, mega stavbu člověka i v téhle pustině, zajímavější je soutězka po řece která už neteče, neb voda z přehrady odchází mega tunelem do 60km vzdálené elektrárny.

Odtud míříme do Laugarvelliru. Přírodní termální sprchy.Trochu bloudíme, ale nakonec nacházíme zelené údolíčko jimž protéká řeka, a do ní se vllévají termální prameny. V jednom místě je malé jezírko a do něj padá malý asi třímetrový vodopádek s horkou vodou, úžasná sprcha, nikdo tu není tak bereme plavky a jdeme se koupat a vyhřívat. Tyhle místa jsou na islandu úplně boží, sice vysvléct se v té zimě do plavek moc přijemné není, ale v okamžiku kdy se ponoříte do teplé vody koukáte na drsnou okolní krajinu, jste na vrcholu blaha. Voda je tak teplá, že se vyhřejete na pár hodin, takže opětovné převlékání je už úplně v pohodě.

A dnešní cíl nás vrací opět na severní pobřeží, solucestujícím dochází, že máme času dost a tak se jdeme pokusit najít ptačí kolonie a tuleně. Večer přijíždíme do malého přístavního města Porshofn. Ještě stíháme bazén a zažíváme opět kouzelný západ slunce.